2°C
Můžete si dovolit být tvůrcem i interpretem. V jaké z těch rolí se nyní cítíte líp?
To se docela střídá. Každý den jinak. Třeba včera jsem do noci překládal a hrozně mě to bavilo. Den předtím jsme hráli – a bavilo mě to taky. Jsou ale dny, kdy mě zase hrát tolik nebaví. Těší mě to střídat, myslím, že se to dobře doplňuje.
Režisérskou profesi jste si vyzkoušel ve filmu i na divadle. Jaká je pozice režiséra v současném uměleckém provozu? Jaký jste jako režisér?
Vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem demokrat, že dávám hercům prostor a naslouchám jim. Při premiéře jsem ale většinou zjistil, že to dopadlo přesně tak, jak jsem chtěl já. Takže jsem možná jen pokrytec, tvářím se demokraticky, ale přitom herce nějakým sprostým způsobem dovedu k tomu, co chci. Ale když už nic jiného, tak u mne mají herci rozhodně pocit většího komfortu.
Dokážete taky „lavírovat“ mezi víceméně lidovou televizní show typu Partičky a třeba režií Osiřelého západu. Hrát McDonagha nebo zubní kaz je přece rozdíl.
Určitě je to rozdíl, ale kdyby pro mě Partička neměla svůj zásadní smysl, tak ji nedělám. Já se Suchošem a ostatními kluky předně chtěl pracovat, úspěch přišel až potom. A Partička mě strašně baví pořád. Vracím se v ní ke svým kořenům, na gymplu jsme s Martinem Fingerem provozovali studentské divadlo, které bylo Partičce v lecčems podobné. Možná i proto na Partičce tak lpím – je to bohužel jedna z mála možností, jak se můžu vrátit do svého mládí.
Vaše inscenace Osiřelého západu je bez přehánění kultovní záležitost. Žijete s tou inscenací v průběhu let, kdy se uvádí, nebo je pro vás jako režiséra premiérovaná hra uzavřená věc?
Není to uzavřená věc, já se svými inscenacemi pořád žiju. Byly doby, kdy jsem byl prakticky na každé repríze. Teď už to nejde z časových důvodů, ale býval jsem se svými hrami hodně spjatý. V únoru jsme měli dvoustou reprízu Osiřeláku, a když něco hrajete dvěstěkrát, tak herci už potřebují nějaký nový úkol. Nejtěžší je nespadnout do rutiny.
Jste jedním z tvůrců Činoherního klubu, jedné z nejslavnějších českých scén. To divadlo je vnímáno jako silně maskulinní – Nárožný, Vetchý, Pavlata. Je v takové koncentraci osobností obtížnější se prosadit – v diskusích i na jevišti?
Tím, že jistá část mne je ten, kdo v divadle režíruje, mám přece jen jednodušší prosadit se i jako herec. A když se nemůže prosadit herec, tak nastoupí režisér – a ten pořádek si nakonec zjedná.
Obvykle zmiňovanou hereckou noční můrou je sen, kdy se ocitnete před hledištěm plným lidí a nevybavíte si, co říkat. Co je obdobnou noční můrou režiséra?
Režisér je přece jenom pán nad věcmi, a když zemře, tak v boji. Mně se častěji zdává, že jsem herec, který něco prošvihává. Herci jsou strašně závislí na mnoha jiných lidech, vykonávají vlastně strašně ponižující zaměstnání a ty herecké sny z toho ponížení pramení.
Celý rozhovor a další články najdete v aktuálním čísle časopisu OK! Magazine.
