K nejsledovanějším videím na internetu patřil loni klip k vaší písni Nafrněná. Jak vás napadlo vyzvat k herecké spoluúčasti ten pestrý zástup kolegyň? A přišly na natáčení všechny pozvané?

Všechny nepřišly, protože některé nemohly. Třeba Verunka Kubařová byla zrovna v Bratislavě, ale tak tam chtěla být s námi, že nás prosila, abychom s holkami v tom klipu aspoň roztrhaly její fotku. Hrozně se nám to líbilo, ale už se to tam nevešlo. Nápad obsadit je všechny vyšel z prvního námětu k písničce, což byl takový večírek hereček, napadlo to Tomáše Měcháčka. Tedy – původně měly holky hrát samy sebe. To se nám ale postupně přestávalo líbit, protože téma písně je obecné, ne jen „herečkovské“.

Autor: archiv OK!

Vaše debutové album si na vydání muselo počkat až do chvíle, kdy jste se stala maminkou. Nač jste se těšila víc – na miminko, nebo na desku?

Tak na to snad ani nemusím odpovídat. Umíte si představit, že bych řekla: „Na desku!“ Na oboje jsem se těšila, ale na oboje jinak, to je jasná věc.

Vaše texty jsou velmi hravé, někdy až na hranici nonsensu: „Zítra si zakopu, zakopu svou hlavu, svou hlavu do písku…“ Nebo: „Mám kluka s krosnou, má tam své dítě, taky pár knížek, bolí ho záda…“ Co vás jako textařku či básnířku inspirovalo, máte nějaké vzory?

Vzory nějak nemám od dětství, takže na tuhle otázku neumím odpovědět. Obdivuju spoustu lidí na světě, ale nikdy jsem neměla touhu se někomu podobat. Píšu, jak to přijde. A zrovna k té písničce Hlava: to jsem fakt byla jednou v takovém stavu, že zakopat si druhý den hlavu by bylo to nejchytřejší, co bych mohla udělat. Bohužel jen rozum nerozhoduje – a o tom ta písnička je.

Přemýšlíte taky o koncertním provedení alba? Bavilo by vás postavit kapelu a vydat se do klubů?

Kapela je postavená a do klubů se vyráží. Už 2. března mne čeká první samostatný koncert v pražské Malostranské besedě, kde desku i pokřtíme. Na jaře budou další koncerty, moc se všichni těšíme. Budeme ale hrát jen občas. Na pohodu. Kvůli miminku.

To vás momentálně zaměstnává určitě nejvíc. Jak se Ronje daří? A kde přišla k tak krásnému jménu?

Nás to jméno napadlo asi týden před porodem, pak jsme na něj úplně zapomněli a měli jsme připraveno jméno Sára. Ale když ji Pavel uviděl, najednou z něj vypadlo: „Ronja.“ A mně to přišlo krásné. Jinak jde o jméno loupežnické dcerky z pohádkové knihy od Astrid Lindgren. Už z ní čtu malé na dobrou noc.

A jak zatím svou tatínkovskou roli zvládá váš partner Pavel Liška?

Jsme úplně rovnocenní, co se péče o dítě týká. On jen nekojí… Ale jinak mi pomáhá vlastně se vším. Vaříme, uklízíme, pereme, uspáváme, přebalujeme a muchlujeme se s Ronjou oba stejně. Jo a žehlení, to je taky jen moje. 

Celý rozhovor a další skvělé texty najdete v aktuálním vydání časopisu OK! Magazine.

...

Autor: OK Magazín