2°C
Zažily jste v poslední době něco úplně nového?
J: Já zažila několik zásadních věcí v osobním životě. Dokázala jsem si, že když na to přijde a je to potřeba, jsem schopná se za sebe postavit. Po delší době jsem přišla na to, co chci momentálně opravdu žít, jaký život mít, abych byla spokojená. Když jsem se v tomto smyslu srovnala a otevřela se mnoha novým soukromým věcem, zanedlouho poté začaly přicházet i zajímavé pracovní nabídky. Potvrdila se mi stará známá pravda – když člověk zapracuje sám na sobě a je k sobě upřímný a zároveň na sebe maximálně náročný, v dobrém se mu taková práce a úsilí vrátí. Doporučila bych to všem. Zjistěte, co vám v životě dělá opravdu dobře, a co vám naopak vůbec dobře nedělá. A tím se pak v každé situaci a za jakýchkoliv okolností řiďte. Nešroubujte se násilně do něčeho, co sami nechcete, a nenechte se do ničeho šroubovat ani nikým jiným.
S: Všechno letí tak zběsile rychle, že ani nemám čas zastavit se, ohlédnout se a rekapitulovat. Nenudila jsem se ani chvilku, ale to vlastně v mém případě není vůbec nové, tak to mám snad od narození. Nově jezdím na chalupu, kterou jsme si s Karlem (Vágnerem ml., manželem – pozn. red.) pořídili za Prahou. Jenže ani tam se mi zatím nedaří úplně vypnout, pořád jsem v mírném napětí. Myslím, že s tímhle mým permanentním stresem souvisí i to, že jsem letos byla docela dost nemocná. Musím zmírnit tempo, nějak se to musím naučit, jinak mi z toho hrábne.
Oběma vám je přes čtyřicet. Když jste byly mladší, představovaly jste si nějak samu sebe starou?
S: Když mi bylo sedmnáct, připadal mi starý každý, komu bylo přes pětadvacet. Teď je mi přes čtyřicet, takže jistě chápeš, že na to jsem vůbec v těch sedmnácti nemyslela, to pro mě bylo na úrovni sci-fi. Pětatřicet, to pro mě byl dřív prakticky konec života. Takže kdyby za mnou tehdy někdo přišel a řekl mi, že ve čtyřiceti budu mít ještě spoustu práce, vysmála bych se mu, co to vypráví za špatný vtip. A já dělám lepší věci než třeba ve třiceti a pořád mě to baví. Zatím bych sedět doma s rukama v klíně nedokázala.
Prožívaly jste víc třicítku, nebo čtyřicítku?
S: Pro mě rozhodně třicet, začala jsem si intenzivně uvědomovat sebe samu. Našla jsem se. Začala jsem být s Karlem a to byl první chlap, který mě bere a hlavně mě má rád takovou, jaká jsem, se vším všudy. Nemusím před ním absolutně nic hrát a předstírat. Díky němu se mám víc ráda. A taky vím nejen to, co chci, ale hlavně i to, co nechci, což někdy bývá o dost důležitější. Abych byla konkrétní, po třicítce jsem si jasně uvědomila, nakolik je pro mě podstatné netrávit v pracovní i v osobní rovině čas s lidmi, kteří mi za to nestojí. Pitomci tě kolikrát stojí víc času, než si vůbec dokážeš představit. A taky už nedávám druhé šance. Když ti někdo něco ošklivého provede jednou, udělá to v klidu i podruhé, mnohdy v ještě horším vydání. V tomhle jsem už radikální a neústupná, mám v tomto směru několik otřesných zkušeností. Čtyřicítka je pro mě podstatná snad jen v tom, že to je dost příšerné číslo.
J: Když mi bylo čtyřicet, natáčela jsem film Hany a úplně nesmyslně ze mě často směrem k mladším kolegyním vyletělo něco ve smyslu: „Copak vy mladé, já už jsem stará...“ Dost nevěřícně na mě vždycky zíraly, tu moji obavu, že už stojím na pomyslném druhém břehu, absolutně nechápaly. A dnes už ji naštěstí nechápu ani já ... Ale zeptej se mě za deset let, třeba budu nakynutá stařena. Takže na rozdíl od tebe, Simono, jsem víc řešila čtyřicítku. Naštěstí mě to celkem rychle přešlo. Momentálně se cítím dobře, svobodomyslná jsem tak akorát a nikoho nesoudím. To je pro mě důležité.
Co byste vyměnily se svým mladším já?
S: O tom už jsme se my dva určitě bavili, takže to moc dobře víš. Vzala bych si zpátky svůj mladší obličej, mozek bych nechala. Spousta lidí mi tvrdí opak, ale já to na sobě vidím, jak stárnu, a to se mi vůbec nelíbí. Běž pryč, stáří, jsi jen opruz. Přiznám se teď k něčemu. Mám panickou hrůzu ze smrti, v tomhle jsem totálně nevyrovnaná a se svým koncem nesmířená. Obdivuju lidi, kteří nemají ze smrti paniku. Změnilo se to dětmi, od té doby jsem začala mít ze smrti deprese. Hele, už mě tou otázkou netrap, prosím.
J: Já mám v sobě jako starší mnohem větší vnitřní klid, takže mi můj věk vlastně vyhovuje. Vnitřní klid je klišé, já vím, ale prostě to tak je. Když mi něco podobného někdo vyprávěl, když jsem byla mladší, měla jsem ho za blázna. Ty jo, jsem asi blázen! Jinak souhlasím se Simonou, stárnutí a nemoci a bolesti a chřadnutí tělesné schránky žádná hitparáda nejsou. Programově a superzdravě ale kvůli tomu nežiju, na to jsem moc velký bohém.
Celý rozhovor a další skvělé texty najdete v novém čísle časopisu OK! Magazine.
