2°C
Veroniko, dveře jsi nám otevřela sama. Lukáš byl v té chvíli ještě pryč kvůli práci, což ho samozřejmě šlechtí. Stejně ale – nebyla bys radši, kdyby se některých svých pracovních závazků na čas vzdal a byl aspoň teď, pár týdnů po porodu, víc s vámi?
V: To on ale přesně udělal. Celé září a říjen byl s námi doma. Vzal si pauzu od natáčení, ale i LiStOVáNí. A za to jsem mu moc vděčná, protože ty první dny s miminkem byly opravdu náročné. Neříkám, že teď je to nějak výrazně jednodušší, ale přece jen už vím, co a jak. Nicméně stále oceňuji, když si Lukáš vezme ráno Vojtu do kočárku a jdou spolu na procházku. Využívám ten moment k tomu, abych zkusila ještě chvíli spát.
L: No, zpětně si říkám, že jsem si měl vzít to volno spíše jiné tři měsíce, protože teď, když jsem se zase vrátil do provozu, je to s Vojtou mnohem těžší.
V: V Praze ani tak ne, ale tady na chalupě někdy ano. Nedávno jsem tu byla přes noc s Vojtou sama. Kojím co tři hodiny, takže sem tam se Vojta trefí do třetí hodiny ranní. V ten moment si vždycky vzpomenu na film 3:15 zemřeš. Nebo když slyším šramocení na půdě. Vybaví se mi obří krysa, kterou našli v londýnském metru a jejíž fotka teď nedávno kolovala na Facebooku. No a pak jsou tu naše obří okna. Četls knihu Stalker od Larse Keplera? Takže si ten strach vlastně tak trochu dělám sama tím, co čtu a na co koukám.
L: No, teď se Verunce zúročí všechny ty skvělé horory a detektivky. Říká ze srandy, že tak ví, jak to v krajním případě řešit. Já říkám, že teď hlavně ví, kdy se bát – tedy pořád!
Vím, že jste rádi a často cestovali. Nepředpokládám, že narození Vojty na tom něco změní. Byl už s vámi někde, nebo první výlet ve třech teprve plánujete?
V: No jéje. Pár dní po propuštění z porodnice jsme jeli na výlet do Litoměřic. Vojta to krásně zvládnul. Navíc bylo ještě hezké počasí, tak proč toho nevyužít?
L: A vlastně, při cestě z porodnice jsme už šli dát na mapu jednu vinohradskou restauraci. Takže Vojta dostal přes mlíko chobotnici s černým risottem. Takže nám to mapování-blogování jde i s Vojtou docela zdatně. Líbí se mu v kočárku, na vzduchu a my si našli systém – jasně, už to není žádný klidný fine dining – stolování tak, aby nikdo z nás tří nepřišel k úhoně. Ovšem co se týká cest do zahraničí, ještě bych počkal. Myslím, že si to dítě stejně do dvou, tří let moc neužívá. Ani rodiče s ním.
Celý rozhovor s Lukášem Hejlíkem a jeho ženou si přečtěte v novém čísle časopisu OK! Magazine.
