Herečka z Policie Modrava: Dočkáme se pokračování seriálu?

10. června 2015 | 06:00

Herečka Jaroslava Stránská (46), která poprvé zazářila coby kadeřnice Jitka v Discopříběhu, je jednou z hvězd úspěšného seriálu Policie Modrava. Usměvavá blondýnka, která rozhodně nevypadá na svůj věk, si k roli policistky odskočila z divadla, v němž hraje pohádky pro děti. Proč svou dobře nastartovanou kariéru věnovala právě dětem, proč ještě není vdaná a proč si připadá jako po botoxu, prozradila v našem rozhovoru.

Jaroslava Stránská je usměvavá sympatická blondýnka, která si v životě prožila hodně těžké okamžiky. Přesto je dokázala překonat a začít znova. 

Momentálně jste jednou z hvězd seriálu Policie Modrava. Jak vnímáte svou slávu?

Najednou mám na Facebooku spoustu ctitelů a fanoušků, kteří si chtějí povídat.

A vy si s nimi povídáte?
Ano, vždyť bez těch fanoušků bych nemohla být herečka, neměla bych pro koho hrát. Často se mi chtějí svěřovat, potřebují radu, a pokud jim mohu pomoct nebo jen vyslechnout jejich problém, udělám to. Teď mě dokonce jeden pán, který mi psával své problémy se ženami, pozval na svou svatbu. Má asi pocit, že jsme staří známí.

Nevadí vám to?
Vlastně ne. Herec je také obyčejný člověk, s problémy a se starostmi a jsem ráda, že mě lidé neberou jako nadpřirozenou bytost. 

Jaroslava Stránská z filmu Discopříběh a seriálu Policie Modrava si v životě prožila nejednu tragédii, přesto srší optimismem.
Teď zrovna hrajete policistku s manželskými problémy, to je lidem asi blízké.
Asi ano a jsou zvědaví, jestli se se svým seriálovým manželem rozvedu, nebo ne. Ta moje role je moc hezká, ve svém věku hraji mladou holku, a z toho mám radost.

Jak na tu roli vzpomínáte?
Myslím, že jsem asi jediná policistka v republice, která nosí sukni a lodičky. Pan režisér totiž řekl, že mi kalhoty nesluší, a tak po lese běhám v sukni a lodičkách na podpatku, které mě navíc pěkně tlačily. A aby toho nebylo málo, jako jediná jsem musela nosit čepici, no prostě jsem si tu roli užila. Ale hodně se mě dotýkalo natáčení na pitevně, uvědomila jsem si, jaké hrůzy musí patologové a kriminalisté vídat. 

Byli jste i na opravdové pitevně?
Nedala bych to, ještě pár let bych z toho měla noční můry. Ale třeba maskéři tam museli povinně, aby věděli, jako vypadá opravdová mrtvola. Nezáviděla jsem jim to.

Samo natáčení seriálu trvalo dva roky, šest let předtím se točil pilotní díl. Je pro herečku těžké, aby vypadala stále stejně? 
Natáčelo se vždycky od konce května do října a pak se zase čekalo na počasí. Mezi jednotlivými obdobími a hlavně mezi natočením pilotního dílu a natáčením seriálu spousta lidí ztloustla, nebo naopak zhubla, chlapům prořídly vlasy, a Filip Tomsa se dokonce musel přetočit, protože v pilotním díle vypadal jako dítě, kdežto dneska už je to chlap. Soňa Norisová si kvůli této roli musela po letech zase zkrátit vlasy.

Vy jste musela také něco měnit, abyste vypadala jako před těmi lety?
Ani ne. Musela jsem si jen zase nechat střihnout ofinu a zesvětlit víc vlasy, ale nebylo to nic drastického. Teď si tu ofinu raději nechávám, kdyby se náhodou točilo něco dalšího. 

Takže se diváci mohou těšit na další díly?
To zatím nikdo neví. Něco se šušká, ale zatím nic určitého. Samozřejmě by to bylo fajn, protože ta práce byla skvělá a tým lidí také. Možná to potrvá zase šest let a pak budeme točit policisty důchodce.

Jaroslava Stránská neztrácí optimismus.
Kromě role v seriálu Policie Modrava jste nebyla v posledních letech příliš vidět. Čím to?
Po natočení dvou Discopříběhů jsem deset let jezdila po světě s černým divadlem a tady doma jsem nebyla vůbec vidět. Po návratu jsem pak rok nehrála a pracovala jsem třeba u kamaráda v pizzerii. Potom přišla nabídka do dětského divadla, kde pracuju dosud. 

Váš život je s dětmi spjatý, i když vy sama děti nemáte. Dá se říci, že si hraním pro děti vynahrazujete mateřství?
Beru to opravdu trochu jako kompenzaci toho, že jsem já sama děti mít nemohla, a jsem ráda, že mohu s dětmi být. 

Vašim marným pokusům o dítě předcházela jedna tragédie.
V devatenácti letech se mi narodila holčička, ale bohužel měla nemocné srdíčko a v půlroce mi doma v postýlce zemřela. Dneska by jí bylo sedmadvacet let. Není dne, abych si na ni nevzpomněla a nepřemýšlela nad tím, co by dělala a jak by vypadala. Pořád to bolí a nikdy nepřestane, ale život jde dál. Pak už jsem děti mít nemohla, i když jsem se o ně velmi snažila. 

Kvůli téhle tragédii nevyšlo ani vaše manželství?
V těch devatenácti letech jsem se vdávat musela, v té době bylo nemyslitelné, abychom měli dítě a nebyli svoji. Brala jsem si svého muže z lásky, ale po svatbě se ze mě stal jeho majetek a všechno se změnilo. Manželství po té tragédii skončilo a každý jsme si šli vlastní cestou. Před sedmnácti lety jsem pak potkala muže, se kterým jsem dodnes.

Napadlo vás, že byste dítě adoptovala?
Ano, jenže mi nabídli, že mohu adoptovat jen romské nebo vietnamské dítě, a to jsem si chtěla promyslet. Pak jsem potkala svého partnera a mohla vychovávat jeho dceru, kterou beru, jako bych byla její máma, tím pádem adopce tak nějak padla.

S partnerem Pavlem je již 17 let.
Váš nynější partner vám alespoň zprostředkovaně splnil sen o mateřství.
Splnil mi mnoho snů. Troufám si říci, že je mou osudovou láskou a já zase jeho. Znali jsme se od mých šestnácti let, ale jiskra přeskočila až mnohem později.

Máte nějaký recept na šťastný vztah?
To nemám. I když můj partner mi často říká, že mě miluje, píše mi i po sedmnácti letech zamilované zprávy a náš vztah není stereotypní. Myslím, že základem jsou oboustranná úcta, spolehlivost a důvěra, shoda v názorech i v humoru a vůbec chuť být spolu. Můj muž je hodně spolehlivý a vím, že se na něj mohu obrátit úplně se vším a vždycky mi pomůže. 

Jste spolu 17 let. Přesto jste se nevzali, proč?
Můj muž se chce ženit, dokonce mě požádal o ruku už před bůhví jakou dobou, ale nějak na to nebyl čas. Svatbu plánujeme, ale nehrotíme, papír nepotřebujeme.

Nejen jako princezna baví děti v Liduščině divadle.
Takže žádné dlouhé bílé šaty a družičky se konat nebudou?
Nene, myslím, že princeznovské šaty by v mém věku působily směšně. Když bych se vdávala v bílých, tak jedině v krátkých šatech. Nechci ze sebe dělat něco, co nejsem, všichni vědí, kolik mi je. Člověk by měl umět stárnout a nedělat ze sebe diblíka. 

Vy ale rozhodně na svůj věk nevypadáte. 
To možná dělají ta rovnátka. Do nich mě uvrtala kamarádka ortodentistka, nejdřív jsem se bála, že budu šišlat a budu směšná, ale už jsem si zvykla. Upřímně se ale přece jen těším, až mi je sundá. Mám díky nim pusu jak po botoxu, zvednutý ret a napuchlou dáseň od toho, jak mě ta rovnátka škrábou. Navíc je to pořád stres, jestli vám jídlo nečouhá z těch drátů, a taky s nimi člověk trochu slintá. Říkám, že jsem trochu jako bernardýn. 

Co na rovnátka říká partner?
Ten mě do toho s tou kamarádkou uvrtal. On mě miluje i s rovnátky, i když slintám a kdoví co. Trochu si mě idealizuje, hodně mi fandí a podporuje mě a nikdy by se mi neposmíval kvůli rovnátkům.

Jarko, máte vůbec nějakou špatnou vlastnost?
Asi se nedá říci, že je to špatná vlastnost, ale jsem předchvilná. Všude chodím tak o hodinu dříve, ale už se mi i stalo, že jsem na zájezd vyrazila o dvě hodiny, a dokonce i o celý den dříve. Čekala jsem takhle ve tři ráno na nádraží, a když nikdo nešel, volala jsem kolegovi, který byl chudák v posteli a rozespale mi sdělil, že přece jedeme až zítra. Tak jsem se zase sebrala, jela domů a druhý den znova. A to se mi stává pořád.

1080p 720p 360p
DesktopMobile