Marie Vodičková: Nikoho nezajímá, co chtějí děti! | Pro ženy | Blesk.cz

Marie Vodičková: Nikoho nezajímá, co chtějí děti!

21. února 2014 | 16:00

S doktorkou Marií Vodičkovou jsem se potkala v jednom z Klokánků. Děti byly ve škole, v postýlce si hrál roční Erik a jedna z tet mu chystala přesnídávku. Doktorka Vodičková mě během svého povídání o "klokánkových" dětech asi dvakrát rozbrečela. Nebýt jejích aktivit, bylo by více než 700 dětí stále v ústavech, místo toho, aby žily šťastně v náhradních rodinách. O to více fascinující je, že právě těmto zařízením a nejvíc dětem samotným, házejí úřady pod nohy doslova klády, v podobě novely o sociálně-právní ochraně.

Jak vůbec vznikla myšlenka Klokánků?

Už v sedmdesátých letech, jsem jako prokurátorka dělala případy dětí, které byly zavražděné a utýrané. A chodila jsem také do ústavů, kde jsem viděla plno volných dětí, pro které nebyly rodiny. Takže jsem se v roce 1990 rozhodla, spolu s dalšími pěstouny, založit Fond ohrožených dětí. Což bylo v době, kdy už jsem sama měla v pěstounské péči 5 dětí a jedno adoptované.

Pro šest dcer jste se rozhodla sama, nebo s partnerem?

Sama, to by asi žádný muž nepřežil (smích). Ale ještě před Klokánkem, v roce 1988 jsem spolupracovala s časopisem Vlasta, který uveřejňoval fotografie a informace o osudech nechtěných dětí, pro které nebyla rodina.

Právě na základě těchto fotografií se vždy podařilo najít těmto dětem dobré rodiny.  A protože se navíc vždy přihlásilo více zájemců, než kolik dětí bylo zveřejněných, našli jsme pro ně jiné dítě, které takzvaně nikdo nechtěl. Od doby vzniku fondu jsme tak zajistili náhradní rodiny pro více než 700 dětí.

To jsou báječné výsledky!

Jsou, jenomže zatímco za socialismu nikomu nevadilo, že zveřejňujeme fotky dětí, teď za to dostáváme vysoké pokuty a dokonce proti nám před necelými třemi lety zahájili trestní řízeni. Přitom v Anglii, našem velkém vzoru, mají řadu webových portálů, kde visí barevné fotky dětí, spolu s jejich celým příběhem a tímto způsobem se pro ně hledají náhradní rodiny.  Takže tam to jde, ale tady nás chtěli skoro zavřít.

Kam se vlastně vrací děti po roce v přechodné péči u pěstounských rodin?

Do ústavů. Nebo mohou jít zase do další přechodné péče. Ale už k někomu jinému.

Proč?

To já nevím. Asi aby si moc nezvykaly. Jinými slovy, aby se ještě víc deprivovaly. Ale abych to uvedla na pravou míru, mně by ty přechodné rodiny vůbec nevadily, kdyby se v nich neobjevovali lidé, pro které jsou více než děti atraktivní peníze, které za poskytování přechodné péče dostanou. Protože dávky se pohybují kolem 20 tisíc měsíčně, a to i v případě, že rodina u sebe zrovna v péči žádné dítě nemá. Takže se najdou i rodiny, které si dlouho vybírají. A tak se stane, že čekají třeba rok, bez dítěte, ale i přesto po celou dobu dostávají 20 tisíc měsíčně.

Jaký je tedy rozdíl mezi přechodnou a dlouhodobou pěstounskou péčí?

Na jednu stranu samozřejmě finanční, protože státní příspěvky jsou u dlouhodobé péče mnohonásobně nižší. Dlouhodobá péče ale, naproti té krátkodobé, automaticky napomáhá a vede ke vzniku daleko silnějších vazeb, které jsou pro děti, které se z různých důvodů nemohou vrátit do původní rodiny, nebo přejít do rodiny náhradní, naprostá záchrana. I když se najdou také případy dětí, které do žádné rodiny nechtějí.

Je to kvůli špatným zkušenostem, nebo proto, že si zvyknou u vás v Klokánku?

V podstatě obojí. My jsme v Klokánku například měli holčičku, která u nás byla od 10 let až do 18, protože o žádné rodině nechtěla ani slyšet. Vystudovala s vyznamenáním a v dospělosti se bez problémů začlenila do normálního života.

Smutnější je ale případ chlapečka, kterého matka v pěti letech týrala, až se dostal k nám. Po dvou letech projevil zájem o náhradní rodinu, ta se našla, ale za rok nám volali, že chtějí chlapečka vrátit, protože ho nezvládají. Když k nám přijel, tak nám řekl, že je rád, že je zpátky v Klokánku, protože se v pěstounské rodině, která měla vlastní děti cítil odstrkovaný. Ale to se opravdu nedá zobecňovat. Ve většině pěstounských rodin jsou samozřejmě děti šťastné a naprosto spokojené. Výjimky se však bohužel najdou.

Na principu pěstounské péče funguje i Klokánek?

My se snažíme o princip domácí péče. V podstatě se nám tu střídají dvě tety, vždy po týdnu, které jsou s dětmi doma, v klasickém bytě s kuchyní a starají se o děti i domácnost stejným způsobem, jako je tomu v rodinách. Vaří, perou, hrají si s dětmi, dělají s nimi úkoly, jsou zde přes noc. Myslíme si, že je tento model rozhodně lepší než ústavní péče, už jenom z toho důvodu, že je tu méně dětí, v klasickém bytě.

Naše tety s dětmi také spí v ložnici, což je, obzvláště pro děti co byly týrané, obrovská pomoc, protože většinou trpí všelijakými nočními děsy a je pro ně důležité, aby tam pro ně ten dospělý byl a třeba je jen držel za ruku, než usnou. Ale v tom dětském domově je noční služba, většinou na větší počet dětí, než je ve dne a logicky tak ani nemají prostor, věnovat dětem takovou pozornost, jako by potřebovaly.

Jak vlastně probíhá přesunutí z Klokánku do pěstounské rodiny?

Většinou proběhne pár návštěv a návštěva na víkend, se souhlasem sociální péče. Ale pokud jsou obě strany spokojené, snažíme se o to, aby dítě rovnou zůstalo u pěstounské rodiny a mělo šanci si zvykat, namísto toho, aby pořád cestovalo z jednoho místa na druhé.

Co pro existenci Klokánků znamená novela zákona o sociálně-právní ochraně?

Katastrofu. Dám vám příklad. Založili jsme v pražských Štěrboholech Klokánek, ve kterém je 12 bytů, takže má schopnost ubytovat celkem 48 dětí. Ale teď bychom měli zhruba polovinu těchto bytů zavřít, protože podle novely mohou být sice na jednu pečující osobu 4 děti, ale maximální počet dětí v jednom pečujícím zařízení je 28. A to i v případě, že je toto zařízení provozováno ve více budovách.

Vy ale provozujete Klokánek zhruba ve čtyřiceti budovách.

No právě! Takže by ve 28 budovách bylo ubytované jedno dítě a zbylých 12 budov by bylo neobsazených. Naštěstí ale orgány brzy zjistily, že by nebylo kam tyto děti umístit, takže vnímají každý Klokánek jako samostatné pečující zařízení.

Ale i tak bychom měli zavřít zhruba 100 míst, ze kterých by děti musely odejít do ústavní péče. Ani tam pro ně ovšem není dost místa. Takže teď můžeme pouze čekat a doufat, jestli nám udělí výjimku. Nový občanský zákoník navíc stanovuje, že soud smí poslat dítě do Klokánku nejvýše na půl roku. Stovky našich dětí se tak právem bojí přesunu do ústavů.

Co přináší novela zákona těm rodičům, které si budou chtít děti osvojit?

V podstatě nic dobrého. Zatímco dřív o předpěstounské a předadopční péči rozhodovaly úřady, což bylo rychle vyřízené, tak od nového roku je předpěstounská péče zrušená a o adopci a pěstounské péči mohou rozhodovat pouze soudy. Což je vždy běh na dlouhou trať.

To se vztahuje I na novorozence?

Ano, na všechny děti bez výjimky. Do doby, než rozhodne soud budou muset také kojenci čekat v ústavech, případně Klokáncích, než právě soud rozhodne o pěstounské péči. Což trvá minimálně půl roku. Na takzvanou “propustku” mohou být sice jakoby na návštěvě u budoucích pěstounů, ovšem bez jakéhokoliv finančního zajištění.

Navíc některé ústavy děti na propustku k novým rodičům pouštět nechtějí, protože by přišly o dávky, které na děti dostávají. Vzniká tak začarovaný kruh, který neprospívá nikomu, nejméně pak právě dětem. Na to, co chtějí děti a co je pro ně dobré, se ale v dnešní době nikdo neptá. Můžeme tak jen doufat, že přijde nějaká novela novely, která všechno změní zase k lepšímu.