Hraje nohejbal, jezdí na snowboardu, má o 8 let mladšího manžela Jindřicha, který je fanda do aut a pracuje ve stejné firmě. S bratrem jejího manžela Michalem, který je také zaměstnancem téže společnosti, žije Alice Bendová. Účinkuje v rozhlasových reklamách firmy. Loni se umístila na prvním místě v oborovém žebříčku Obchod a služby ankety Top 25 žen českého byznysu a byla nominována mezi finalisty Manažera roku.

Ve firmě jste začínala už ve dvaadvaceti letech, měla jste za úkol založit call centrum. Čím jste si zasloužila takovou důvěru?
„Tomu se zpětně sama divím. Ale myslím si, že tehdejší majitel společnosti patří mezi lidi s šestým smyslem a velkou intuicí pro různé projekty. Já jsem v té době, i přes svůj nízký věk, už nějaké zkušenosti s vedením call centra měla, byť ne tak hluboké. Velkou roli v tom určitě hrálo mé obrovské nadšení, energie a v té době jakési nevinné sebevědomí. S odstupem času totiž musím říct, že bych si na takový úkol netroufla tak, jako tenkrát.“

Jaké byly vaše začátky? Splnily to nadšené očekávání?
„Určitě. Já jsem byla svou prací tak pohlcená, že jsem několik let pracovala téměř bez volna. Mě to tak bavilo, že jsem chodila do práce z vlastní iniciativy i o víkendech a dovolené. Na doba už je ale dávno pryč. A musím říct, že naštěstí, protože člověk musí relaxovat. Čím je starší, tím to tělo potřebuje víc.“

Vy jste ve dvaadvaceti trávila opravdu veškerý svůj čas v práci? Nelitujete toho zpětně?
„Ano, trávila. Měla jsem jasný cíl a opravdu mě to naplňovalo. Měla jsem už tehdy určité ambice, takže toho nelituju.“

Ty ambice jste evidentně beze zbytku naplnila. Jak se podaří ženě, navíc mladé a atraktivní, prosadit se v mužském byznysu?
„Někdy to není jen o diskusi, ale samozřejmě také o razantním bouchnutí do stolu. Především jde ale o budování přirozeného respektu, o to umět s lidmi najít společnou řeč, naslouchat jim, zasmát se s nimi, ale také vytičit pevné mantinely. Myslím, že respekt nejlépe získáte tím, že jste příkladem toho, co po lidech chcete. To se mi osvědčilo.“

Zažila jste někdy, že by se k vám muži v práci, ať už kolegové, podřízení nebo obchodní partneři, chovali jinak, protože jste žena?
„Samozřejmě, že muži mají občas tendence zkoušet jakési hry, které na ženy aplikují a očekávají, že žena na oplátku vytasí své ženské zbraně. Takže to se mi sem tam stává. Ale beru to jako součást toho, že pracuju v ryze mužském prostředí. Přistupuju k tomu s nadhledem a nijak se mě nedotýkají některé komentáře mých mužských kolegů. To k té profesi prostě patří.“

Využíváte někdy v práci ty ženské zbraně?
„Jistě, že někdy ano. (směje se) Žena by měla zůstat ženou, ne se nasoukat do kalhot a snažit se být mužem. A to i přesto, že muže řídí.“

Kolik mužů přesně řídíte?
„Společnost, kterou vedu, má 1300 mužů a 500 žen. Samozřejmě neřídím všechny na přímo, to by nebylo možné.“

Hrála jste si jako malá holka klasicky s panenkami nebo vás už tehdy lákala spíš autíčka?
„Jsem ze čtyř sourozenců, z čehož jsem měla dva starší bratry. Takže auta u nás byla přirozeně velmi živé téma. A tak, jak jsem po bratrech dědila oblečení, dědila jsem i jejich hračky. Takže mojí nejoblíbenější hračkou byla elektrická autodráha. Ale nutno dodat, že jsem na ní vozila ty panenky, takže to byla jakási kombinace.“ (směje se)

Říkala jste, že dnes už relaxujete víc, než ve dvaceti, takže kolik času trávíte prací?
„V průměru dvanáct hodin denně, ale víkendy už si nechávám většinou volné.“

Co v tom volném čase děláte? Snad se nepřipravujete do práce…
„To ne. Hodně sportuju a dřív jsem dost času trávila se svými neteřemi, když byly malé. Absolvovaly jsme spoustu výletů, učila jsem se s nimi jezdit na snowboardu… Ale vzhledem k tomu, že už jsou velké a mají vlastní děti, tak už je ze mě vlastně prateta. Takže teď se občas starám o svou praneteř. Ale toho času mi opravdu nezbývá moc.“

Máte o osm let mladšího manžela. Klape vám to?
Můžu říct, že máme velmi harmonický vztah, nikdy jsme se vážně nepohádali. Klape nám to tedy velmi dobře, jsme už spolu přes osm let.

Jak jste se poznali? Kdo koho sbalil?
Poznali jsme se v domě, kde jsme oba bydleli. Projel před mým autem na skateboardu v garáži, vylekal mě  a vyslechl si pár jadrných slov. Pár let na to už ta slova byla laskavější. (směje se) I když on to možná bude vidět jinak, řekla bych, že iniciativa byla na mé straně.

On je dokonce váš podřízený. Jak to bere?
Není můj přímý podřízený, takže to není tak, že bych mu přímo zadávala úkoly a on mi musel hlásit, co má splněno. Řadu let jsme ve firmě pracovali víceméně vedle sebe, takže moje jmenování do funkce generální ředitelky pro něj nebyla zas až taková změna. Bere to jako fakt. Naštěstí nemá přehnané ego, takže se spíš vzájemně podporujeme než abychom bojovali.

Kolikrát byl už u vás na koberečku?
Díky bohu to zatím nebylo nutné. Dělá svojí práci velmi dobře. Je výjimečným odborníkem v automobilovém sektoru.

A kdo je doma šéf?
V soukromí nejsem ambiciózní typ. Navíc přicházím z práce často tak vyčerpaná, že mi nevadí, když je tím domácím šéfem manžel. Už se mi prostě „po pracovní době“ nechce nic rozhodovat, a tak to ráda nechávám na něm.

Teď čekáte první miminko. Dá se vůbec vaše pozice skloubit s vlastními dětmi?
„Na to jsou různé názory a i ty mé se na to v průběhu doby mění. Dřív jsem si říkala, že chci prvně dělat naplno kariéru a pak se zase úplně věnovat roli matky. Ale dnes si myslím, že se to dá skloubit. Každá žena, která zvládá něco vést, umí zvládnout i svou domácnost. Což je tedy mnohdy těžší, než řídit firmu. Já svou práci s dětmi skloubit chci. Mám už plán, do kterého je zapojena moje maminka, která už odešla do důchodu, aby mi s dítětem pomohla. Čehož si velmi vážím. Samozřejmě, že pak už v práci nebudu těch dvanáct hodin denně, to určitě možné nebude. Ale myslím, že to jde zkombinovat tak, aby netrpěla ani rodina a ani práce.“

Takže klasickou mateřskou dovolenou neplánujete…
„No to rozhodně ne. To v mém případě nehrozí. Doufám, že to bude jen několik týdnů, nezbytných na to, abych se zotavila po porodu a našla si režim s miminkem. Samozřejmě je mi jasné, že mohou nastat okolnosti, které to nedovolí, ale zatím to takto plánuji. A protože mám termín porodu na Štědrý den, tak ve firmě ze začátku zmeškám jen vánoční a novoroční svátky a pak to bude jen taková delší dovolená.“

Není to příliš brzy? Nebude vám mateřství chybět?
Lhala bych, kdybych tyto obavy popřela, ale věřím, že najdeme všichni zdravý balanc. Vzhledem k tomu, že svou prací doopravdy žiju už 15 let,  zatím si neumím svůj život jinak představit. To jsou mé plány, ale člověk míní, osud mění…Naučila jsem se k určitým věcem přistupovat bez dogmat.

Kdo se bude o dítě starat. Manžel?
V áčkách jsme ještě před mým těhotenstvím začali pracovat na otevření dětského koutku, kde mohou zaměstnanci nechat přes den dítě pod odborným dozorem. Tuto péči se chystám využít i já. Je to přímo v areálu, takže budu moct chodit na časté návštěvy. A díky tomu, že ve firmě pracujeme s manželem oba, budeme se moci i střídat. Navíc bude s dítětem v koutku i moje maminka, takže myslím, že to půjde zvládnout bez pocitu obětovaného mateřství.

Neodbíjely vaše biologické hodiny už dřív?
„Já miluju děti a chtěla jsem je snad už od osmnácti. Sama jsem z početné rodiny, takže mi to přišlo přirozené. Jiný model jsem ani neznala. Takže bych mělka ráda minimálně dvě děti a s manželem se nebráníme ani možnosti adopce. Řekla bych, že jsem rodinný typ, i když to tak zatím možná nepůsobilo.“