Sexuolog Petr Weiss: Co brzdí orgasmus ženy? | Pro ženy | Blesk.cz

Sexuolog Petr Weiss: Co brzdí orgasmus ženy?

10. června 2010 | 17:00

Slavný Petr Weiss (56) mluví o sexu věcně, jasně, otevřeně. Ale jak se Weissovy teorie promítají do jeho osobního života? Je víc než třicet let ženatý. S manželkou začal chodit v devatenácti. Teď má dva dospělé syny a myslí si, že láska je akutní intoxikace organismu. Sňatek z lásky nesvéprávný akt. Miluje nudle s mákem a jeho názory puritáni těžko snášejí.

Celý den řešíte sex, nepůsobí na vás nakonec trochu asexuálně?

Na to by vám měla odpovědět spíš moje manželka. Když se jí někdo zeptá na toto téma, její standardní odpověď zní: „Manžel si práci domů nenosí.“ To mluví za vše.

Takže žádná nemoc z povolání? Nevnímáte lidi kolem sebe jako chodící sexuální problémy?

Je to, jako kdyby onkolog u každého člověka na ulici zkoumal, jestli náhodou nemá nádor. I sexuolog je normální člověk a já se jako každý jiný muž rád otočím za hezkou slečnou a žádné analýzy neprovádím.

Jak jste se k dostal k oboru?

Dá se říct, že sexuologie si vybrala mne. Vždycky jsem chtěl dělat klinickou psychologii, a když jsem skončil školu, kvůli nedostatku pracovních míst jsem nastoupil k dráze. Tam jsem tři roky vybíral výpravčí a strojvedoucí. Po třech letech této práce jsem se dozvěděl, že v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích se uvolnilo místo na protialkoholním oddělení. Nastoupil jsem tam, ale záhy zjistil, že tímto druhem pacientů bych se celý život zabývat nechtěl. Proto jsem přešel na oddělení léčby sexuálních deviantů.

Ale před třiceti lety byla u nás sexuologie ještě v plenkách. To jsme znali jen doktora Plzáka.

To byl jeden z důvodů, proč mě tak lákala. Jednak mi lidi se sexuálními potížemi připadali nesmírně zajímaví, a pak jsem se dřív se s tou problematikou vůbec nesetkal – například na fakultě se tento obor vůbec nevyučoval. Spoluzakládal jsem pak i nové sexuologické oddělení v Bohnicích, které má dodnes skvělé výsledky a patří k nejlepším na světě.

Za ta léta se toho spousta změnilo. O sexu se mluví otevřeně, zmizela spousta tabu... Je to vůbec dobře?

Tabu, tedy zákazy a příkazy, vedou obvykle v sexu pouze ke zvýšenému výskytu patologických jevů. Když se o problémech nemluví otevřeně, nemůžou se účinně řešit. To se týká jak problémů v partnerském soužití, tak i v celé společnosti. Víme, že v zemích, kde je sexualita tabuizována, je výskyt počtu znásilnění, zneužívání dětí nebo násilí vůči ženám vyšší.

Přesto, neměly to naše babičky jednodušší, když se o jejich sexualitě nemluvilo?

Prostě se s dědou nějak pomilovaly. V určitém věku vzájemný apetit nenápadně vyprchal. Nikde žádný problém. Navenek zajisté.
Tak to možná působilo zvenčí, ale pod povrchem bychom asi našli mnoho trápení. Dnešní mladé ženy, které nemají problémy mluvit o sexu, mají třikrát nižší výskyt anorgasmie (neschopnosti dosáhnout orgasmu) a zažívají sexuální vyvrcholení mnohem častěji než generace jejich babiček. Ty často celý život nezažily ze sexu žádné potěšení a braly ho pouze jako nepříjemnou povinnost. Je známo, že anglické lady radily před svatební noci svým dcerám: Zavři oči a mysli na Anglii. Když je sex vnímaný tímto způsobem, tak se nestane nikdy potěšením a radostí. Spíš bude celoživotní noční můrou.

S čím za vámi chodili klienti na začátku praxe?  A co řeší dnes?

Ještě za bývalého režimu do mé ambulance chodilo dost homosexuálně orientovaných pacientů. Měli problém s tím, jak sdělit rodičům, že jsou „jiní“, nebo s tím, jak na ně reagovalo okolí. Tito lidé dnes téměř nepřicházejí. V naší společnosti se totiž výrazně zvýšila tolerance vůči gayům a lesbičkám, takže tento druh problémů téměř vymizel. Dnes přichází do ordinace homosexuální klienti se stejnými problémy jako heterosexuálové - tedy hlavně s erektilními a orgastickými potížemi. A v tom vidím obrovský pokrok.

Může vás v oblasti sexu ještě něco překvapit?

Jsem neustále překvapován. Lidská sexualita má nekonečné množství podob a každý klient je velmi specifický. V oboru sexuologie nelze propadnout nudě. Stále znovu se od svých pacientů učím.

Někde jste řekl, že člověk není stvořený k monogamii, tedy žít celý život s jedním partnerem...

Netvrdím, že člověk není stvořený k monogamii. Je to spíše tak, že máme k dispozici celý repertoár reprodukčních strategií. Jak celoživotní monogamii, tak promiskuitní způsob života nebo polygamní soužití. To všechno je člověku vrozené a přirozené a aktualizuje se vždy v závislosti na konkrétní situaci. Podle toho, co je v dané situaci pro něj z hlediska reprodukčního nejvýhodnější.

A co je nejvýhodnější pro vás?

Vzhledem k tomu, že jsem s manželkou od devatenácti a teď je nám dost před padesát, tak jsem zvolil reprodukční strategii monogamní. A že se v mém případě osvědčila, o tom svědčí naši synové, kteří mi skutečně dělají jen radost. Jeden z nich je bezpečnostní analytik a druhý bude zanedlouho promovat v molekulární biologii. Ale jsou samozřejmě lidé, pro které je možná výhodnější mít děti s různými ženami, mít jakýsi harém nebo být celoživotně promiskuitní a do svých partnerek a eventuálních potomků příliš neinvestovat.

Co je vlastně nevěra, a co když se člověk zamiluje?

Nevěra je samozřejmě záležitost sexuální a sexualita je i v pozadí zamilovanosti. Vykastrovaní lidé se nezamilovávají. A podstatou sexu, jeho smyslem a účelem, je reprodukce. To, že většina pohlavních styků během našeho života má za cíl potěšení, nemění nic na tom, že nám byl sex darovaný– evolucí nebo pánem Bohem – k tomu, abychom se množili.

… a my si z toho udělali zábavu?

Ano, pětadevadesát procent styků se v našich životech odehrává za účelem rekreace a pouze pět procent máme za účelem plození dětí, tedy prokreace.

Je sex opravdu tak životně důležitý?

To je individuální. Jsou lidé, pro které je sex to nejdůležitější v životě, ale jsou i tací, kteří by byli nejradši, kdyby ho už konečně měli za sebou. Přesto lze obecně říct, že sexualita nám přináší nejsilnější emoce, nejsilnější zážitky, a dělá život zajímavější. Bez sexu, bez toho napětí mezi dvěma lidmi, by nebyla ani Shakespearova dramata, ani Michelangelovy sochy, a možná ani Einsteinova teorie relativity. To všechno bylo vytvořeno jenom z naší touhy. Z touhy imponovat ženám. To je naše základní motivace.

Jenže v životě nejde jen o sex, ale i o lásku...

Zamilovanost je akutní intoxikace organismu. Během zamilovanosti je naše tělo zaplaveno fenyletylaminem, adrenalinem, noradrenalinem, dopaminem, oxytocinem, zkrátka koktejlem hormonů a neurotransmiterů. Takto postižení lidé pak působí dojmem, jako by nebyli úplně při smyslech. A také nejsou. Jsou skutečně zfetovaní, a to drogami, které si vytváří náš organismus sám. Naštěstí každá zamilovanost trvá v průměru jen asi dva roky, pak se tělo zase vrátí do normálu. Umíte si představit tu hrůzu, kdybychom byli zamilovaní celý život?

Co se stane po dvou letech?

Pak si teprve člověk pořádně uvědomí, jestli má s partnerem nějaké společné zájmy, postoje, hodnoty. Jestli je mu právě s ním dobře, ba nejlépe. A může se racionálně rozhodnout, jestli je pro něj vhodný pro život. Brát si někoho v období zamilovanosti je pošetilé a nebezpečné. Takovému kroku se často mylně říká sňatek z lásky, ale ve skutečnosti je to téměř nesvéprávný akt, jímž si snoubenci zadělávají na budoucí nesoulad.

Vy jste se také pro svatbu rozhodoval až po dvou letech známosti?

Ženil jsem se dokonce až po šesti letech vztahu a vyplatilo se mi to. Manželské štěstí je podle mne založené především na stejných hodnotách a vzájemné toleranci. Jinak by požadavek celoživotně monogamního svazku byl asi už úplně nereálný.

Jak vypadá váš vztah po více než třiceti letech?

Je to přátelství a pocit, že je vám spolu dobře – či alespoň snesitelně.

Přesto se mi zdá, že dnes jsou vztahy trochu zamotané. Proč je internet plný sexuchtivých mužů a ulice plné osamělých žen, které ne a ne najít vztah?

To je jednoduché. Protože muži touží po větší variabilitě sexuálních partnerek, nejsou tak vybíraví, zatímco ženy jsou podstatně selektivnější. Vzhledem k tomu, že mají během svého života k dispozici pouze omezený počet vajíček, musejí si je schovávat pro toho geneticky nejkvalitnějšího uchazeče.

Přednášíte i na téma víno a sex. Jak spolu jdou tyto požitky dohromady?

Je to cyklus přednášek, kde budu mluvit o mýtech v sexu a doplňovat mě bude znalec vína s mýty o víně. Ale sex a víno mají mnohé společné. Víno může pomoct ke zkvalitnění sexuálního života, ovšem jen v mírných dávkách. Když se překročí určitý limit, může to naopak sexuální funkci narušit. Ale jedna dvě skleničky dobrého vína před sexem rozpouštějí úzkost, a tím zvyšují pravděpodobnost, že se vše vydaří, jak by mělo.

Vy jste milovník vína?

Ano. Pokud piji alkohol, tak jedině bílé víno.

Co přináší větší požitek. Sex, nebo bílé víno?

Jinak bych vám odpověděl ve dvaceti a jiné je to teď, kdy se blížím kmetskému věku. Všechno má svůj čas.

V šestapadesáti je na kmetství trochu brzy, ne?

Palacký už byl v padesáti nazýván kmetem a babičce Boženy Němcové bylo třiapadesát. Máte však pravdu – sám cítím, že jsem v jakémsi přechodném období. Už to není jako předtím a moudrost je ještě v nedohlednu.

Autor: Majka Vinická, frč