Přiznávám, že mě překvapilo, že jste už potřetí vdaná.
Byl by na to potřeba pomalu graf.

Proč vám předešlé vztahy nevyšly?
Kdybych byla o něco trpělivější, myslím, že bych s Lukášovým (prvorozený syn, pozn. red.) tátou mohla i vydržet. Ale bylo to v roce 1990, kdy on byl muzikant a měli jsme roční miminko, jenže skoro žádné peníze. Proto to bylo takové na krev. A vyhlídka, jestli se půjde muzikou uživit, byla hrozně nejistá. Takže jsme se nakonec rozhodli, že se rozejdeme.

A jak to bylo s tátou druhorozeného syna Kryštofa?
S ním jsem se rozešla proto, že podobně jako můj syn, i on byl hrozně výbušný. A já jsem na začátku úplně nedocenila, jak bude obtížné s takovým člověkem vydržet a snášet to. Ale za Kryštofova tátu jsem vdaná nebyla. Pak jsem se vdala podruhé, za lyžařského trenéra. Jenže po čase se zase ukázalo, že jako krajská reportérka nevím dne ani hodiny. Občas jsem musela s něčím okamžitě seknout, což je u ženský docela blbý. Někdy jsem třeba řekla: „Tak tady máš kluky na starost a čau, já utíkám točit.“ A myslím, že se můj druhý muž musel dlouho přemáhat, když tvrdil, že mu to nevadí, protože nakonec z toho vyplynulo, že mu to vadí. A velmi.

Do třetice už se vám podařilo najít toho pravého?
Se současným manželem jsem už dlouho a s tím se nehádám. Je naprostý rekordman, pokud jde o délku vztahu.

To se vám ještě chtělo vdávat?
Řekli jsme si, že to uděláme, protože na to máme chuť. Samozřejmě jsme nemuseli, žili jsme spolu už řadu let. Ale měli jsme náladu, tak proč ne. Chtěli jsme udělat mejdan pro kamarády. A od té doby máme u nás v červenci pravidelné výroční oslavy.

Dokázala jste se s bývalými partnery rozcházet bez hádek a scén?
Prožívali jsme docela drsné emoce, ale musím říct, že dnes mám se všemi bývalými partnery naprosto korektní vztahy, a dokonce i kluci. Včetně druhého manžela, se kterým jsme neměli děti. Všichni se se všemi bavíme a nikdo se na nikoho nemračí. Už je to tak řadu let.

Jak vaši synové přijímali vaše nové partnery?
To nevím. Na to by spíš měli odpovídat kluci.

Nepozorovala jste nikdy mezi nimi konflikty?
Samozřejmě že jsou okamžiky, kdy si všichni nemyslí to samé. Tak si to ale řekneme, a je vyřízeno. Není to tak, že bychom se spolu nebavili.

Vaši synové jsou už skoro dospělí. Bývá to s nimi ještě náročné?
My to máme v podstatě rozdělené tak, že s tím starším, kterému je už jedenadvacet, tak s ním to nebylo nikdy nijak složité. Ale s tím mladším, kterému je teď sedmnáct, to naopak bylo vždycky dost úporné a těžké, protože oni jsou každý úplně jiný a řekla bych, že jsou poměrně věrnými kopiemi svých tatínků. Lukáš je tichý, nemluvný a introvertní, zatímco Kryštof je výbušný a někdy hádavý a vzpurný. S ním se občas přu a hádám, ale s Lukášem ne. Je to už dospělý mužský.

Bydlí ještě oba s vámi?
Ne, Lukáš už bydlí v Praze a studuje vysokou. A Kryštof teoreticky bydlí u nás doma, ale protože to je úplná vesnice a jeho přirozeně v jeho věku láká město, tak se hodně zdržuje u babičky v Liberci. A přivádí ji k šílenství. Už se mu zapalují lýtka a připadá si hrozně dospělý, takže někdy je to složitější.

Jste přísná máma?
Mám pocit, že jsem klukům v podstatě všechno dovolila a že si vlastně vždycky prosadili, co měli. Moje matka, ta vždycky říká: „Děvenko, tvoje výchova totálně selhala.“ Ale teď jsme se nedávno s kolegou bavili o téměř dospělých dětech a já jsem říkala: „Počkej, a tohle ty dovolíš? To já bych Kryštofa přetrhla.“ A on se divil: „A to jsi taková žiletka?“ Takže možná člověk může v tomhle ohledu sám sebe těžko hodnotit. To spíš musí posoudit kluci, ale já myslím, že jsem je vychovávala vcelku benevolentně a že jsem se snažila tolerovat to, co občas vyvádějí, a snažila jsem se plnit jejich přání. Asi jako každý rodič.

Pokoušela jste se je nějak směrovat?
Oba jsem vedla ke sportu, kterému se nějaký čas věnovali. Lukáš skončil někdy ve čtrnácti, kdy si sám řekl, že už nechce podstupovat tréninkový dril. Kryštof skončil mnohem dřív, protože měl v deseti mononukleózu, takže byl celou zimu nemocný, a pak se od lyží odrodil k prknu a přestal závodit. U sportu sice zůstali, ale vyplynulo z toho, že jim vadí ta organizovanost a to, že člověk něco musejí. A pokud jde o profesi, tak synové zarytě tvrdili, že nechtějí nikdy dělat to, co já. A Lukáš dnes studuje žurnalistiku. Takže ne, že bych je nějak směrovala, spíš jsem se je snažila lehce kočírovat. A jestli to bylo správně, to nevím.

Jak s vámi prožívali vaše vztahové eskapády rodiče?
Byli z toho asi docela šílení. Ale já jsem se vybouřila a řadu let už jsem úplně uklidněná. Prostě jsem dlouho vybírala, než jsem našla toho pravého. Pro mou mamku i pro tátu to bylo pro oba ale také druhé manželství. Tak jsem se asi v tomhle ohledu „potatila“ nebo „pomamila“.

V anketě Blesku jste byla nedávno zvolená třetí nejlepší českou moderátorkou zpráv. Udělalo vám to radost?
Moc to nesleduji. Ale o tomhle jsem se dozvěděla, protože mi to říkali asi dva sousedi z našeho městečka. Samozřejmě že to člověku vždycky udělá radost. Když se vám cokoli povede, jste za to ráda, ale já se podobné věci na druhou stranu snažím nepřeceňovat a neupadat do toho, že už to má člověk v paži a že už nemusí nic. Televize se strašně mění a styl zpravodajství také. A kontinuálním zpravodajským vysíláním se všechno hrozně zdynamizovalo. Je pořád spousta prostoru, kde má člověk o čem přemýšlet, a je co zlepšovat. Protože té dynamice je potřeba přizpůsobit styl moderování. Takže práce je pořád spousta.

Umíte si představit, že byste dělala něco jiného?
Tak samozřejmě. Prožíváme různé životní etapy. A já jsme to neměla nikdy tak, že bych si vytkla nějaký cíl a pak se k němu lopotila a následně si vytkla další. Vždycky jsem věcem nechávala volný průběh, a jak přicházely, tak jsem se k nim stavěla. A praktikuji to tak dodneška, protože mně se zdá, že když člověk něco strašně moc chce, tak je potom úpornost na jeho snažení hodně vidět. Mám radši, když jde všechno zlehka. Proto, když nějaká taková situace nastane, tak se k ní postavím a uvidím.

Tři nej Marcely Augustové:

Nejoblíbenější parfém: „Mám jich několik a střídám je podle nálady, ale oblíbené je zelené jablko od Donny Karan.“

Nejzamilovanější knížka: „Líbilo se mi Putování diletantů od Bulata Okudžavy, a úplně nejvíc se mi asi líbí Popraviště od Čingize Ajmatova.“

Nejoblíbenější jídlo: „V zásadě sním všechno kromě zemlbáby. Nemám ráda sladké, ale jinak je mi to dost jedno.“