Fenka francouzského buldočka Amálka z radosti, že je panička z nemocnice doma, rozkousala trnož starožitného křesla a pak nadšeně skočila herečce na klín, aby si odpočinula. Vypadalo to, že jsou těžké doby Jiřiny Jiráskové zažehnány.

Co byste si přála do roku 2010?
„Řadu let jsem si vždycky přála hlavně zdraví. Nebudu provokovat, chtěla bych samozřejmě být zdravá, ale někdy štěstí zahrnuje všechno. Takže bych chtěla mít tu pověstnou kapičku štěstí.“

Často mluvíte o mámě, málo o tátovi. Zdravotní problémy jste zdědila po něm?
„Zcela bezpečně ano. Můj tatínek zemřel na chorobu střev ve svých devětapadesáti letech. Má nevlastní sestra, tatínkova druhá dcera, má stejné potíže jako já. Zatímco máma žila, zaplať bůh, do devadesáti osmi let a nic si neodpírala.“

Stýkáte se ještě se svými příbuznými v Chorvatsku?
„Neměli jsme šanci se moc vídat. Maminčina sestra se tam provdala za vynikajícího člověka, lékaře internistu, který působil v Dubrovníku a v Šibeniku. Jako malá jsem se jednou v Jadranu topila. Měly mě hlídat mé sestřenice, jedna je o dva roky starší než já a druhá je stejně stará. Maminka se ptala, kde jsem, a já už zatím někde u dna hledala mušličky. Vytáhli mě naštěstí včas. Za války pak byla komunikace s příbuznými složitá. A potom se syn sestřenice odstěhoval do Ameriky, kde působí jako lékař. A ona pochopitelně víc jezdí za ním než za mnou.“

A ostatní místní příbuzní?
„Jezdívala jsem spíše do Tučap, což je vesnička, kde žije ještě hodně vzdálených příbuzných. Bývala jsem tam ráda. Teď už je dlouhé cestování pro mě nemyslitelné.“

V Čechách jste zůstala úplně sama?
„To je jen dojem. Nevím, čemu za to vděčím, ale mám mnoho přátel. V Praze o mě pečuje přítelkyně Alenka, v Malenicích mám taky drahou bytost Janu, která se starala už o Zdeňkovy blízké, o mou maminku, o Zdeňka a teď o mě. Beru ji jako svou dceru, kterou jsem nikdy neměla. Myslím, že ona se ani moc netěší na svou penzi, protože pak už se bude starat jen o mě. Dá jí to zabrat. Mám je obě s Alenkou jako příbuzné.“

Jiřina Jirásková

Autor: Blesk – Martin Mithofer

Komu tedy odkážete to nejcennější – své bohaté životní zkušenosti?
„Mám kromě chorvatských příbuzných ještě nevlastní sestru a jinak všechno od A až do Z včetně těch zkušeností odkážu právě malenické Janě. Zaslouží si to.“

Půjdeme do něčeho veselejšího. Vadilo vám, že jste moc nevyrostla? Na modeling by to tedy nevydalo.
„Vadí mi to dodneška. Navíc se člověk k stáru ještě zmenšuje. Je to hrozné, vždyť já jsem trpaslík! Mohla bych dělat prababičku trpaslíků, ty už skoro vůbec nejsou vidět.“

Toužila jste po dlouhých nohách?
„Samozřejmě a víte, co mi pomáhalo? Můj život je velice spojený s mým řemeslem. Lidi vždycky, když mě viděli živou, překvapeně říkali, jé, vy jste tak malinká, to na jevišti ani ve filmu není vidět. A co je pro herečku důležité? Že jsem jako herečka vidět. Ale jednou mě ta má výška přece jen dostala. To když se mne a Jarky Adamové zeptala Aťka Janoušková: Holky, že vám nevadí, že jste taky malé? To už bylo na pováženou.“

Nevzala jste si jméno svého manžela Jiřího Pleskota, zůstala jste Jirásková.
„Ano, ale nikdy jsem netajila, že jsem vdaná. Pak jsem taky všude poctivě uváděla, že jsem rozvedená.“

Nikdy jste netoužila být paní Podskalská?
„Já si s Podskalským jako nevdaná nepřipadala. Věděla jsem, že i kdyby měl tisíc ženských v životě, jestli k němu někdo patří, jsem to já.“

Když zemřel, bylo vám pouhých 62. Proč jste si někoho ještě nenašla?
„To nešlo. A to bych tenkrát ani nemusela moc hledat. Ale když máte to štěstí žít s vynikajícími mužskými, na nichž vám nic nevadilo a byli po všech stránkách vzoroví, tak nikde nepátráte. Takové bych už stejně nikdy nikde nenašla.“

Proč jste si vybírala samé umělce? Nikdy vás nenapadlo poohlédnout se třeba po lékaři, architektovi, prostě po někom mimo branži?
„Říkám, že by mi nevadilo, kdybych žila s Ezopem, než ho svrhli z Tarpejské skály. Jakkoli byl hrbatý, nevadilo by mi to. A to byl ještě menší než já. Ale byl chytrý.“

Věříte, že se ještě plně vrátíte k profesi?
„Pokud nebudu muset na jevišti a před kamerou konkurovat gymnastkám, tak je důležité mít hlavně v pořádku hlavu. Což, doufám, mám. Už jsem na konci roku dvakrát divadlo hrála a šlo to. Navíc hodlám začít zkoušet další věci.“

Bez hraní si život neumíte představit?
„Už si dokážu představit ledaccos. Naplňuje mě čtení. Mám knihovnu plnou svazků, které jsem ještě nepřečetla. Čtení mě naplňuje velikou slastí. Nejvíc by mi vadilo, kdybych se o sebe nemohla sama starat. To si ale ani představovat nechci.“

Povězte, opravdu byly ve vinohradském divadle tak idylické vztahy?
„Vinohradskému divadlu vládne genius loci. Vždycky jsem se tam odevšad toužila vrátit. Jména partnerů mluví o všem. Radek Brzobohatý, Miloš Kopecký, Vlastík Brodský, Ilja Prachař, dnes třeba Vašek Vydra, Pavel Batěk, Michal Novotný byli a jsou skvělí.“

Chodili kolegové za vámi do nemocnice?
„Ano, a nepřinášelo mi to zprvu příliš velkou slast. Víte, jak člověk vypadá po týdnu umělého spánku? Byla jsem zničená. Ale přiznávám, že jsem stejně z návštěv Jiřiny Bohdalové, Jany Hlaváčové, Jany Brejchové a Jiřího Adamce a Jaromíra Hanzlíka měla velikou radost. Nicméně se s nimi v budoucnu raději budu potkávat mimo nemocnici, když dovolíte.“

Jiřina Jirásková se narodila 17. února 1931.
Má spoustu křestních jmen, která získala při křtu a při biřmování. Je Jiřina Věra Anna Hedvika. První dvě jména zvolili rodiče, Anna je po rodinné přítelkyni a Hedviku si vybrala sama herečka podle hrdinky jedné povídky Boženy Němcové. Jirásková byla jednou vdaná za kolegu Jiřího Pleskota (†75). Hrál například dědečka v komedii Lucie, postrach ulice. Po rozvodu se oženil s televizní hlasatelkou Olgou Čuříkovou. Jiřina Jirásková se již nevdala, ale žila dvacet let s režisérem scenáristou Zdeňkem Podskalským (†70).
Od června 2008 prodělala drobná herečka šest těžkých operací, tři z toho se týkaly střev, dvě kýly a pak ještě dostala totální endoprotézu. V krátkých přestávkách, kdy jí bylo lépe, dotočila Pojišťovnu štěstí, kde hraje paní Kekulovou.