Čtvrtek 28. března 2024
Svátek slaví Soňa, zítra je Velký pátek / Taťána
Oblačno, déšť 14°C

12 největších rodičovských hříchů. Pácháte je také?

  • Rodiče mají někdy pocit, že založit rodinu byl nejlepší nápad na světě. Bohužel existují i dny, kdy mají pocit přesně opačný.
    18. dubna 2015 | 06:00

    Samozřejmě. Všichni se snažíme být dobrými rodiči, ale někdy tak úplně přesně nevíme, jak se zachovat. Nebo rovnou víme, že jsme se zachovali hloupě. Malé nebo velké rodičovské hříchy, které pak vyčítáme sami sobě – které to jsou? Zatímco někteří rodiče si vyčítají i to, že potomkovi koupili párek v rohlíku, jiní se trápí především kvůli tomu, že jim lžou nebo že se jim neumějí omluvit. Přečtěte si zkušenosti několika rodičů a přiznejte se, jaké hříchy jsou ty vaše? 

  • Občas dětem koupím fast food, když se mi nechce vařit

    Autor: Shutterstock.com

    "Vždycky jsem odsuzovala lidi, kteří krmili své děti hamburgery, hranolky a párky v rohlíku. Je to přece nezdravé a tučné a tak dále. A najednou jsem zjistila, že dvakrát týdně sedím s kamarádkami ve fast foodu a přesně tohle dceři a synovi kupuju, abychom si mohly popovídat, než se děti najedí a vyblbnou v dětském koutku. Bylo to pohodlné, dětem se to líbilo a my měly klid. Ale rozhodla jsem se, že spíš budeme chodit na hřiště a budeme si nosit nějaké jídlo z domova." 

     

    Zuzana, 32 let, Brno

  • Vyčetla jsem dceři, že mě nemá ráda, když se špatně učí

    Autor: Shutterstock.com

    "Moje dcera se vždycky dobře učila a bez problémů udělala přijímačky na osmileté gymnázium, kam rozhodně nebrali každého. Tam se však její známky zhoršily a já jsem jí začala vyčítat, že se málo snaží, že se neučí, protože mě nemá ráda, a že mi bude dělat ostudu, protože se budu stydět přiznat třeba kolegyním, že má trojku z matematiky nebo češtiny. Probralo mě až to, když se jednou Markéta rozbrečela a řekla mi, že jsem ji měla ráda jen do doby, kdy jsem se s ní mohla chlubit, a že není na světě proto, aby naplnila moje ambice."

     

    Julie, 44 let, Praha

  • Odkládám dceru k tabletu

    Autor: Shutterstock.com

    "Jsem na rodičovské dovolené s dvěma malými dětmi, dceři jsou dva pryč, synovi dva měsíce a někdy to prostě nezvládám. Dcera na kluka žárlí, když ho kojím, věší se na mě nebo něco naschvál ničí. Když syn usne, křičí, aby ho vzbudila. Jít s oběma ven je taky utrpení. Jediným vysvobozením je, když ji posadím před tablet nebo k notebooku, kde má různé hry, pohádky a písničky. Spoustu si toho už umí pustit sama a já si klidně můžu na chvilku vedle zdřímnout, když syn taky usne. Jenže ona u toho sedí i tři čtyři hodiny denně a vzteká se, když jí elektroniku chci vzít. Takže to vůbec neřeším."

     

    Míša, 31 let, Kladno

  • Nejsme s manželem důslední

    Autor: Shutterstock.com

    "Na dítě jsme čekali skoro deset let, a tak se v dceři oba vidíme. A jednak jí toho dost promineme, jednak jsme málo důslední. Takže jí sice něčím pohrozíme – že třeba o víkendu nepůjdeme do slíbeného kina, protože si neuklidila pokojíček – ale pak to nesplníme, protože třeba do toho kina jdeme, jelikož ani my se nechceme připravit o společný zážitek. Dcera už nás asi prokoukla, bude jí osm a z našich výhrůžek už si nic nedělá."

     

    David, 44 let, Hradec Králové

  • Nechávám brečet svoje malé dítě, protože mi leze na nervy

    Autor: Shutterstock.com

    "Když jsem byla těhotná, představovala jsem si, že se mi narodí spokojené miminko, které bude nadšené už z pouhé mé přítomnosti. Jenže místo toho se mi narodilo dítě, které celé hodiny prořvalo a dodnes je hodně ubrečené. A já to hodně špatně snáším. Nejspíše existují trpělivější rodiče, ale já syna nechávám, ať se vybrečí. Jako malé miminko jsem ho někdy nechala v postýlce, ať se probulí do spánku, teď, když je mu rok a půl, ho nechám na zemi v kuchyni, když třeba něco vařím, ale už se ho prostě nesnažím utěšit, nevím jak."

     

    Jana, 27 let, Kolín

  • Nutím dětem zdravou stravu a používám přehnané argumenty

    Autor: Shutterstock.com

    "Můj muž si ze mě dělá legraci, že jsem posedlá zdravou stravou, a něco na tom bude. Jeho se to přitom netýká, je dospělý a ať si jí ty svoje párky a paštiky, ale dětem to dávat nechci. Snažím se jim vysvětlit, že když si místo sušenek dají jáhlový dort, budou zdravější, a někdy se kvůli tomu zbytečně rozčiluju, zatímco ony chodí přes ulici k babičce, která pro ně vždycky má v polici tatranky, takže se pak kvůli tomu hádám i s matkou."

     

    Klára, 31 let, Strakonice

  • Odmítám uznat chybu, natož abych se dětem omluvila

    Autor: Shutterstock.com

    "Často na děti křičím a něco jim vyčítám jen proto, že jsem zrovna sama unavená a přetažená. V práci mě naštve šéf, pohádám se s manželem kvůli nějaké pitomosti, ale nakonec seřvu devítiletou dceru za to, že po sobě neopláchla skleničku od šťávy. Vím, že by bylo fér, abych se jí pak omluvila – stejně jako tehdy, když vzteklá sjedu sedmnáctiletého syna za něco, co ani neudělal – ale nedokážu to. Mám pocit, že bych tím přišla o veškerou rodičovskou autoritu."

     

    Vlaďka, 39 let, Ostrava

  • Naše výchova je příliš volná

    Autor: Shutterstock.com

    "S manželkou jsme se už kdysi dávno shodli, že budeme naše děti vychovávat úplně jinak, než si to sami pamatujeme z dětství. Oba jsme měli přísnou výchovu, do patnácti jsme nikam nesměli, tělesné tresty byly skoro na denním pořádku. Naše děti to neznají. Jenže jsme to možná přepískli na druhou stranu. Naše děti nemají žádný řád. Jedí, kdy chtějí, chodí spát, když usínají za chůze. Výsledek je, že si každý něco vezme v ledničce a nikdy se u stolu nesejdeme. A úplně jsem přišel o intimní večery s manželkou, protože děti chodí spát až o půlnoci včetně ani ne dvouleté dcery."

     

    Alan, 37 let, Ústí nad Labem

  • Biju děti a pak se cítím hrozně

    Autor: Shutterstock.com

    "Nejsem zastáncem názoru, že tělesné tresty do výchovy vůbec nepatří. Podle mě se to bez výchovného plácnutí občas neobejde a zvláště malé dítě některé věci pochopí jen díky tomu, vysvětlování není k ničemu. Ale já někdy ztrácím kontrolu a vztek mě přemůže a pak jim nabiju moc – tříleté dceři jsem třeba dala facku za to, že rozbila skleničku, její starší sestře jsem dala vařečkou za díru na kalhotách. Pak se cítím hrozně a vím, že tohle už bylo za hranou."

     

    Mirka, 31 let, Vsetín

  • Posmívala jsem se dceři

    Autor: Shutterstock.com

    "Nedávno jsem se dotkla naší puberťačky tak, že mě to samotnou mrzelo. Občas si z ní utahuju kvůli oblékání, což ona většinou odpálkovala, a já tak měla pocit, že jí to nijak netrápí. Tuhle jsem se ale zapletla do facebookové debaty s mými kamarádkami, kde jsme si z oblékání a vkusu dospívajících dělaly docela drsnou legraci, došlo i na naše děti. Vůbec mi nedošlo, že mám dceru v přátelích a že si to taky přečte. Napsala mi pak zprávu, že jsem trapná a že mě nenávidí."

     

    Gábina, 46 let, Praha

  • Neplním sliby, vymlouvám se na práci a na únavu, někdy dokonce lžu

    ...
    Autor: Shutterstock.com

    "Naše dcery milují, když s nimi něco děláme společně. Asi si toho dost nevážíme, protože jim často něco slíbíme a pak se nám do toho nechce – vymlouváme se třeba na únavu z práce a doufáme, že to děti pochopí. Pracovat přece musíme, abychom měli peníze. Ale někdy se nám prostě jen nechce. Ve středu jim slíbíme, že si s nimi v pátek večer budeme hrát deskové hry, pak na to zapomeneme, a když nám to připomenou, jsme nepříjemně zaskočení a hledáme, jak se z toho vykroutit. Když jim nabídneme, že se spolu místo toho podíváme na nějaký film, většinou souhlasí, ale já vím, že to je špatně. A co hůř, někdy dětem i lžeme – slíbili jsme jim třeba výlet do zoo, ale pak jsme se vymluvili na to, že hlásili silnou bouřku."

     

    Jana, 40 let, Roudnice nad Labem

  • Děti jsem chtěla, ale neumím si je užít

    Autor: Shutterstock.com

    "Chtěla jsem tři děti, mám tři děti, ale místo toho, abych zářila štěstím, počítám dny a týdny, aby už byly větší. Nemohla jsem se dočkat, až půjdou do školky, pak do školy a teď se těším, až budou konečně moci všude chodit samy a já jim nebudu muset dělat doprovod. Vlastně jsem si roky jejich raného dětství moc neužila, protože jsem se jen litovala, že musím uklízet kaši namatlanou na stole, utírat rozlité barvy a překračovat lego nebo panenky. A teď pomalu začínám tušit, že mi to jednou bude chybět, až budou dcery i syn čím dál častěji trávit čas s vrstevníky a doma už moc nebude znát, že s námi bydlí." 

     

    Andrea, 34 let, Nový Jičín

Diskuse ke článku
.