4°C
Nepřekonatelné Vlnky
Existovala řada oplatek, které se daly pořídit do koruny. Nejlacinější byly Vlnky. Jejich výroba začala už v roce 1840 v továrně společnosti Opavia. Vlnky byly k dostání ve čtyřech příchutích – mléčné, citronové, čokoládové a griliášové, ta byla zdaleka nejoblíbenější. Šlo o dvě oplatky, které byly spojené vrstvou krému. Výhodou bylo, že od sebe šly sušenky celkem dobře oddělit, takže je skoro všichni konzumovali tak, že oddělili horní sušenku a olizovali nebo ukusovali sladký krém uvnitř.
Vlnky se těšily mezi zákazníky obrovské popularitě, a tak mnohé překvapilo, když se v roce 2011 přestaly vyrábět. V roce 2015 dokonce vznikla petice, která žádala jejich návrat. Bohužel to ale na obnovení výroby nestačilo.
VIDEO: Ladislav Špaček vzpomíná na MDŽ v osmdesátkách: Karafiát, víno Sklepmistr a oslavy v podniku!
Roztomilé Kočičí jazýčky
Čokoládovou cukrovinku připomínající tvarem kočičí jazyk milovaly nejen děti. Ovšem zdaleka nejde o tuzemský vynález. Za tradičního výrobce se označuje vídeňská firma Küfferle, která je pod názvem Katzenzungen vyrábí od roku 1892. V Československu se začaly Kočičí jazýčky vyrábět pod značkou Orion po první světové válce a ve 20. a 30. letech minulého století už je nabízel každý obchod s čokoládou. Populární se staly nejen díky sladkému obsahu, ale i poutavému obalu navrženému malířem Zdeňkem Rykrem. Ten vytvořil například i slavný obal tyčinky Kofila s mouřenínem, kterého jste na něm mohli vídat ještě nedávno.
Obal původních Kočičích jazýčků časem nahradila fotka dvou bílých koťátek a zůstala na něm pouze modrá hvězda, která je také Rykrovým dílem. A podle bílých koťátek a typické hvězdy poznáte ty pravé Kočičí jazýčky i dnes. Kromě těch od Orionu je totiž na trhu i celá řada dalších Kočičích jazýčků s vyfocenými i namalovanými kočičkami na obalu, a dokonce se na jednom z nich objevil i nejslavnější český kocour Mikeš!
Bublinkové Pedro
Za komunismu žvýkačka symbolizovala hlavně svobodu, proto se k nám žvýkačky až do 60. let dostávaly jen díky návštěvám ze Západu. Pak se ale objevilo Pedro, první domácí československá žvýkačka. V roce 1968 ji začala vyrábět čokoládovna ve Velimi nedaleko Kolína a státní podnik velmi prosperoval. Největší popularity Pedro dosáhlo v 70. a 80. letech minulého století, a i když se žvýkaček vyrábělo 800 tun ročně a muselo se pracovat na směny, pořád to nestačilo. Pedro bylo totiž opravdu vydařené. Jeho receptura byla totiž vytvořena podle amerických žvýkaček. Mělo ovocnou příchuť, růžovou barvu a zpočátku bylo hladké, s oblými okraji. Teprve později, když továrna pořídila nové stroje, se na něm objevily typické rýhy. Nejlepší na něm ale bylo, že se z něj daly dělat skvělé bubliny i ve chvíli, kdy chuť už byla dávno vyžvýkaná. „Klukům holkám za kačku bublinkovou žvýkačku!“ říkalo se v nezapomenutelné reklamě na žvýkačku, která stála jednu korunu.
Typický byl i červený obal s chlapečkem v sombreru. Dodnes se neví, kdo ho vymyslel, stejně jako název žvýkačky. Výroba Pedra ve Velimi skončila začátkem 90. let, kdy továrnu koupila nadnárodní společnost Nestlé. O oblíbenou žvýkačku jsme naštěstí nepřišli. V roce 2012 se Pedro znovu objevilo v obchodech díky společnosti The Candy Plus Sweet Factory, s. r. o. Ta místo v české Velimi vyrábí žvýkačky až v Maroku.
Přesladká Jesenka
Jesenka neboli zahuštěná slazená smetana byla primárně určena jako přísada do kávy a čaje. Takto ji ale používal málokdo. Děti i dospělí ji nejraději cucali a dodnes cucají rovnou z tuby. Začala se vyrábět v roce 1959 v Mlékárně Zábřeh, která leží v podhůří Jeseníků. Odtud tedy její název. O necelých deset let později se ale její výroba přesunula do Hlinska, kde se na výrobu slazeného kondenzovaného mléka přímo specializovali a rok předtím začali vyrábět i slazené kondenzované mléko Piknik. Právě tam se také začala Jesenka plnit do nových obalů v podobě hliníkových tub, které už byly uvedeny na trh pod novou značkou Tatra.
Ti, kteří si Jesenku dávají, vám potvrdí, že to nejlepší z ní se vždy skrývá přímo pod uzávěrem. Receptura Jesenky se od počátků výroby příliš nezměnila, nicméně už se nestává, že by se hrdlo tuby ucpalo ztuhlým tukem jako dříve. Vymstilo se to kdysi i známému herci Oldřichu Novému, který se o historku podělil v dopise zaslaném mlékárně. Při jedné z dlouhých porad si otevíral ke kávě novou Jesenku, a protože byl otvor ucpaný, Nový tubu pořádně zmáčkl, zadní uzávěr tuby povolil, obsah vystřelil ven a k náramnému veselí účastníků schůze postříkal několik hercových sousedů.
Barevný Vitacit
Podobně jako Jesenka se k jinému než původnímu účelu používal i Vitacit. Barevný sladký prášek v sáčku měl sloužit k výrobě limonády, ovšem tímto způsobem ho používal jen málokdo. Konzumoval se většinou tak, že se nasypal do dlaně a postupně se z ní olízal. Zůstaly po něm nádherně hezky barevné ruce i jazyk.
S výrobou Vitacitu se začalo v roce 1970 v Zemědělských závodech Kaznějov vyrábějících kyselinu citronovou a původním cílem bylo vymyslet levný produkt, který by mohly vyrábět ženy se změněnou pracovní schopností. Ke kyselině stačilo jen přidat spoustu cukru, vitamin C a příslušné aroma. A samotný název pochází od britské firmy Vitacid vyrábějící jed na krysy, která Čechoslovákům umožnila používat podobný název – jen s „t“ na konci.
