Blížil se Valentýn a já byla sama. Osiřelá, ošklivá, tlustá - tak jsem si připadala. Co na tom, že mám blonďaté vlasy, co na tom, že mám nové triko, které zdůrazní můj dekolt, přesto jsem si připadala nehezká a opuštěná. Sama v tomhle světě, kde mi nikdo nerozumí. Kde je chyba? Štvaly mě řeči mých kamarádek - těch zamilovaných samozřejmě - jak je život krásný. Vůbec není život krásný! Tím spíš, když jsem sama, jen se svým psem. A tak jsem si týden před svátkem zamilovaných vyšla na procházku právě se svým čtyřnohým chlupáčem. Ten jediný mi rozumí! Je to "chlap" mého srdce, pomazlí se se mnou bez přemlouvání. Šli jsme se projít k blízkému hradu, kam rádi chodíme. U hradu se pasou kozy mojí tety, tedy lépe řečeno žijí na farmě, která patří mojí tetičce. A tak jsem tam ty kozy pozorovala a snila o svém princi. Najednou můj pejsek zaběhl mezi stádo koz. Kozy se shlukly do houfu a polekaně mečely. Musela jsem přelézt plot a snažit se svého pejska odchytit. Najednou se mezi vyplašené kozy přimotal odněkud další pes. Rozhlédla jsem se, komu patří. Po cestě utíkal muž. Hezký, vysoký, stihla jsem zaregistrovat. A křičel na svou fenku, ať se okamžitě vrátí. Avšak ani fenka, ani můj miláček se zábavy honit kozy i sebe navzájem nechtěli jen tak vzdát. Muž přeskočil plot a oba jsme se snažili psy odvolat. Z chlívku uprostřed výběhu totiž vylezl starý kozel, který vůbec nevypadal vstřícně. Rozeběhl se a začal psy honit. Naše miláčky. Naše všechno! S úzkostí jsme sledovali, jak rozzuřený kozel prohání psy, kteří se nakonec naštěstí lekli, podlezli plot a utekli zpátky do bezpečí na cestu. Uprostřed výběhu jsme zůstali už jen my dva. Tedy já a ten fešák, majitel fenky, o kterém jsem nevěděla víc než to, že má zhruba metr osmdesát, modré oči, tmavé vlasy a krásné zuby. Ani se mi nechtělo se usmát, aby neviděl ty moje křivé. Ale na to nebyl čas myslet. Popadl mě za ruku a zakřičel: "Dělej, zdrháme!" Když jsme se dostali přes plot na bezpečné místo, naši pejsci vesele pobíhali kolem nás. A já tak nějak zjistila, že tahle procházka se mi dost vyplatila. Dali jsme si v místní hospodě svařák - jeden, druhý, třetí... a od té doby chodíme venčit pejsky společně. A. P., ŽEBRÁK