4°C
LÁSKA JAKO TRÁM
Zpočátku rozhodně ano… Chodili jsme do stejného ročníku na Karlově univerzitě, obor psychologie. Zamilovali jsme se do sebe ve druhém ročníku. Netrvalo dlouho a vyhlédli jsme si společný podnájem. Oba jsme byli mimopražští a na koleje se nám jeden za druhým neustále plížit nechtělo. Byly to skvělé časy plné mejdanů a výletů s batohem na zádech, občas proložených zkouškovým obdobím. Vzájemně jsme se podporovali v učení, motivovali se. Snili jsme, že jednou budeme mít společnou soukromou psychologickou poradnu. Ve svém domě, který si navrhneme podle představ.
Podívejte se na video:
NEJDŘÍVE KARIÉRA
Docela se nám dařilo plány uskutečňovat. Oba jsme dostudovali bez problémů, absolvovali povinné praxe, vyjeli na stáže do ciziny. To jsme si i vyzkoušeli, jaké to je, být bez sebe delší čas. Moc nám to nesvědčilo a utvrdilo nás to v tom, že jsme si souzení.
V rychlém sledu za sebou se nám narodily dvě děti. I to byl plán. Mít děti spíše dříve a zbytek života budovat psychologickou praxi. Samozřejmě, že péče o potomky padla převážně na mě. Do kariéry se naplno položil Honza. Sbíral zkušenosti, psal odborné články i do cizojazyčných časopisů. Dařilo se mu extrémně. Doma se moc nezdržoval, měl milion schůzek. Odrazilo se to pozitivně i na našem finančním rozpočtu. Najednou nic nebylo problém. Mohli jsme jít bez potíží do hypotéky na ten náš snový dům. Jen na utužování vztahu nebyl moc čas a prostor. Večery byly nejtíživější. Honza se domů nikdy nevracel před devátou večerní - musel tu být přece pro potřebné, kteří se mu svěřovali v ordinaci.
TÍŽIVÉ TICHO
Snažila jsem se nepřipouštět si, že jsem pro něj na posledním místě. Nějaký čas mi to ani nevadilo, děti chodily do školky a já pomalu vklouzávala do pracovního procesu. Měla jsem starostí nad hlavu. Jenže čím dál častěji jsem vnímala, že žijeme víc vedle sebe než spolu. Vadilo mi, že si Honza nedokázal vyhradit více času na rodinu, abychom třeba aspoň o víkendu vyjeli společně do přírody nebo někam na hory. Snažila jsem se hledat aktivity, které by ho bavily, ale vždycky mě zarazil se slovy, že v týdnu se věnuje klientům a o víkendu musí psát. Na nic jiného nemá energii. Vždycky mě to jeho jednoznačné ne bodlo přímo do srdce. Bylo mi to neuvěřitelně líto. Tedy zpočátku. Pak jsem se spíš vztekala, nakonec jsem s Honzou přestala mluvit úplně. I veškeré moje city k němu postupně úplně ochladly. Takže teď je náš vztah na bodu mrazu. Nemáme si vůbec co říct. Ano, mám se pohádkově po materiální stránce, ale to je všechno. Naším domem vůbec nezní smích, po večerech je tam tíživé ticho. Mým společníkem se každý večer stala láhev vína, až mě tedy svírá obava, abych se jednou v tom alkoholu neutopila. Neustále přemítám, jak dál... Vůbec nemám radost ze života a vím, že dokud budu s Honzou, tak ji v sobě nevykřešu. Ale zase rozbít rodinu, vzít dětem domov, snížit jim životní úroveň se mi nechce. Takže jsem ve fázi, že sama potřebuji a navštěvuji odborníka, v mém případě psychiatra.
TEREZA (38), CHRUDIM
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
