Manžel se vrátil ze zaměstnání unavený, brzy zalehl do postele a tvrdě usnul. Uprostřed noci mě vzbudil, drkotal zuby a třásl se zimou. Dala jsem na něj rezervní peřiny, uvařila čaj a podala mu Acylpirin. Měl horečku 38 °C. "Zavolej pohotovost," zabědoval. Ujistila jsem ho, že po lécích mu horečka klesne a vysloužila si několik bolestných vzdechů a ukřivděný pohled. Tu noc jsme moc nespali. Manželovi bylo chvíli horko, pak zase zima. Několikrát jsem mu vařila čaj, a když si šel ulevit, musela jsem ho podpírat, jak byl slabý. Pro upřesnění: já vážím 55 kg a manžel 94 kg. Ale horečka do rána neklesla a manžel opět mluvil o pohotovosti. "Tam by nám tak akorát vynadali. Zajdi si k našemu doktorovi, je to hned tady za rohem. Já musím být v půl osmé ve škole, víš přece, že ředitel sleduje docházku učitelů." Manžel se domáhal, abych aspoň zavolala do práce, že v ten den nepřijde. "Zavoláš si tam sám, až se vrátíš od doktora. Budeš alespoň vědět, na kolik dní ti napíše neschopenku," odbyla jsem ho, protože čas běžel. Pobíhala jsem po bytě jen tak v kombiné a ještě připravovala manželovi oblečení, protože ho údajně nemohl najít. "Už musím běžet, stejně přijdu pozdě, zavolej mi, jak jsi dopadl u doktora," volala jsem na muže z předsíně. Do sborovny jsem dorazila 10 minut po půl osmé. "Omlouvám se, manžel stůně," vychrlila jsem ze sebe. Svlékla si kabát, pověsila ho na věšák a ředitelův vyčítavý pohled se rázem změnil ve velmi zaujatý. I ostatní kolegové si mě začali prohlížet s neskrývaným zájmem. S hrůzou jsem zjistila, že mám na sobě jen kombiné! Celou nepříjemnost mi pomohla vyřešit paní školníková. Vážila sice o cca 30 kg víc než já, ale svoje šaty na mě naaranžovala tak, abych nevypadala jako strašák. V jejích šatech jsem se vracela i domů a hned v předsíni jsem podle bot a pověšeného kabátu zjistila, že je u nás na návštěvě tchyně. "No vida, manžel mi celý den nezatelefonoval, ale maminku si pozval, aby ho ošetřovala," pomyslela jsem si rozladěně. "Jaroušek má těžkou chřipku a musí celý týden ležet," oznamovala mi tchyně. Když jsem si však svlékla kabát, její starost o Jarouška se kamsi vytratila. Zpytavě si mě prohlížela a po chvíli suše pronesla: "Tak ty už jsi, Alenko, v jiném stavu, a mně se nic neřekne, musím to poznat sama." Co dodat? Když je "Den blbec", tak to opravdu stojí za to! čtenářka Alena z Prahy