20°C
Jako malá jsem měla ráda pohádky, ale nejraději tu o Popelce. A jako každá dívka jsem ve svých 16 letech snila o princi na bílém koni. Jednou se můj otec zmínil o tom, že k nim do práce nastoupil mladý inženýr, který dojíždí každý den několik kilometrů. Blesklo mi hlavou, že bych chtěla vidět toho blázna, který denně podstupuje takovou dálku. Čas plynul a já se po maturitě chystala na svůj první ples. Nechala jsem si ostříhat vlasy a teta mi ušila nádherné šaty. Byla jsem nadšená! Na ples jsem dorazila se svými rodiči, s maminkou jsem šla k baru pro něco k pití, když vtom mě maminka upozornila na hezkého mladého muže, který stál vedle nás. Ale mně připadal moc starý. Nicméně jsem s tímto krasavcem několikrát tančila a po chvíli si ke svému překvapení uvědomila, že je to zřejmě ten pravý pro mě. Každým coulem gentleman, modré oči, černé vlasy a sebevědomé vystupování. Věděla jsem, že moje srdce od té chvíle patří už navždycky jen jemu. Společenský večer utíkal a maminka se nečekaně rozhodla, že už půjdeme domů. Ani jsem neměla čas se se svým tanečníkem rozloučit, natož si s ním domluvit schůzku. Naštěstí se ukázalo, že to byl dotyčný mladý kolega mého otce. Nastaly pro mě dlouhé dny plné čekání, zda se "můj princ" ozve, či nikoliv. Po čtyřech dnech u nás zazvonil telefon a... byl to on! A o tři roky později jsme měli nádhernou svatbu. Věra
