Můj dědeček je už dávno po smrti, ale já na něj stále velmi ráda vzpomínám. Naučil mě bruslit, jezdili jsme společně na kole na výlety, chodili do lesa na houby, hráli jsme kanastu... Prostě byl to naprosto skvělý člověk! Jednou jsme se s přítelem rozhodli, že podstatnou část své letní dovolené prožijeme právě u mých prarodičů v Krkonoších. Dědovi tenkrát bylo už přes 80, ale k údivu všech byl pořád plný energie a především dobré nálady. Nikoho proto nepřekvapilo, když se rozhodl pro nás zorganizovat malou túru po horách, které dobře znal a tolik miloval. Autem jsme dojeli do Janských Lázní a odtud pokračovali lanovkou na Černou horu. Počasí nám však tenkrát příliš nepřálo. Obloha se najednou zatáhla, začal foukat studený vítr. Za těchto okolností jsme se vydali jen na krátkou procházku, abychom měli dost času na návrat, kdyby se spustil déšť. Děda přesto sršel vtipem, vyprávěl nám jednu veselou historku za druhou, všichni jsme se opravdu velmi dobře bavili. A tak jsme si ani nevšimli, že se horská cesta poněkud zúžila, nikde nebylo ani živáčka. "Asi jsme zabloudili," pípla jsem nesměle. "Nesmysl!" oponoval rázně dědeček, který znal naše nejvyšší hory jako málokdo. "Tady se přece nedá zabloudit, znám to tu. Jenom se kousíček vrátíme zpátky a najdeme nějaké směrovky," ujistil nás. Pochopili jsme, že si není trasou až tak jistý, jak se tvářil. Po dalším bloudění jsme dědovi navrhli, aby se posadil na pařez a chvíli si odpočinul, že my dva mezitím půjdeme vyhledat tu správnou cestu zpátky. Naštěstí jsme asi po tři sta metrech našli rozcestí, kde jsme původně měli odbočit. S radostí jsme se vraceli pro dědu, ale... po něm nebylo ani vidu ani slechu! Nechápavě jsme se rozhlíželi kolem. Kam mohl za tak krátkou chvíli zmizet?! "Haló, haló," uslyšeli jsme volání odněkud shora. Strnuli jsme. Děda seděl na přibližně třímetrovém posedu a vesele na nás mával. Na zděšenou otázku, co dělá tam nahoře, nám staroušek odvětil, že se prostě jen tak "kochá" pohledem po okolí. "A jak tě dostaneme dolů?" volala jsem na něj. "Když jsem vylezl sem, slezu také zpátky," odvětil zvesela a než jsme se vzpamatovali, byl 80letý stařík dole. "Hlavně to neříkejte babičce, jinak mě příště nikam nepustí," mrkl na nás šibalsky. Musím jen dodat, že se můj báječný dědeček dožil požehnaných 88 let. Daniela, Kněžmost