Ve svých téměř 30 letech mám dvě děti a teprve nyní mohu říci, že jsem šťastná. Poprvé jsem se opravdově zamilovala, když mi bylo osmnáct a brzy jsem otěhotněla. Vystrojili jsme svatbu, nasadili si kroužky a brzy se nám narodil zdravý, krásný syn. Domnívala jsem se, že ke štěstí mi vůbec nic neschází... Ale stejně rychle jako láska přišla, také se brzy vytratila. Já jsem to bohužel zpočátku nevnímala, stále jsem nosila růžové brýle zamilovanosti a moji blízcí mě bohužel neupozorňovali na to, co bych neměla přehlížet. Manžel měl rád společnost žen, nezávislost a svobodu, naše manželství netrvalo ani rok a půl. Zpočátku jsem si nedovedla představit, jak budu žít sama, jen s dítětem. Chodila jsem jako tělo bez duše a trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že vlastně sama nebudu. Vždyť mám tak krásného kluka! A ten přece stál za to, aby vyrůstal vedle spokojené mámy! Našla jsem si přivýdělek k mateřské a byla jsem hrdá, že chlapa vlastně ani nepotřebuju. Už jsem se málem smířila s tím, že zůstanu sama, ale osud mi přivedl do cesty muže, který se později stal otcem mého druhého dítěte. Zpočátku bylo všechno tak, jak má být. K synovi byl moc hodný, věnoval se mu a mně projevoval pozornost, kterou jsem v předešlém vztahu postrádala. On byl bezdětný a toužil i po svém děcku. Já jsem nic nenamítala, vždycky jsem chtěla mít dvě děti. Navíc mi lékař kvůli zdravotním problémům druhé dítě dokonce doporučil, a to co nejdříve. A tak se nám narodila krásná, zdravá dcerka. Ale stalo se něco, s čím ani jeden z nás nepočítal. Můj partner se za dobu mého těhotenství obrovsky změnil - začal ukazovat svou pravou tvář, hádky byly u nás málem na denním pořádku, ke konci těhotenství mě dokonce uhodil. Těhotnou ženu! A ta facka od něj bohužel nebyla poslední... Po narození dcerky přestal syna vnímat - jako by pro něj vůbec neexistoval. Hádky mezi námi pokračovaly, jeho agresivita se stupňovala, přestože se mnohokrát omlouval a sliboval, že se napraví. Dnes už vím, jak jsem byla hloupá, že jsem mu zas a znovu uvěřila... Částečně to bylo i tím, že jsem si připouštěla, že vina je možná i na mojí straně, přehlížela jsem, že můj partner si svou agresivitou jen kompenzuje problémy v práci. Navíc začal hrozně žárlit, kontroloval mě, jako kdybych byla nějaký vězeň. Směla jsem se bavit jen se ženami, kdybych na ulici odpověděla na pozdrav nějakému muži, dohnalo by ho to k nepříčetnosti! Přestala jsem se smát, bála jsem se někoho potkat, byla jsem nešťastná. Jenže: kam jít se dvěma dětmi?!? A tak jsem jen dál mlčky trpěla. O mém trápení věděla jen moje nejlepší kamarádka, která nebyla slepá, aby si nevšimla, v jakém jsem svrabu. Často jsem se jí svěřovala a ona mi zase vyprávěla o rodině jiného kamaráda, kterému se manželství také rozpadalo. Čím víc jsem o něm věděla, tím víc mi byl sympatický. A nakonec jsme se potkali na oslavě u mojí kamarádky a hned jsme si byli blízcí, protože také on o mně často slýchal - vlastně o mně a mém trápení věděl úplně všechno. A právě díky němu jsem v sobě našla sílu sebrat obě děti a manžela opustit. Našli jsme si podnájem a já mohla začít nový vztah. Dnes už ale vím, že láska je o něčem jiném. A mohu říci, že teprve nyní ji objevuji. Náš vztah je vlastně ohromným přátelstvím, máme stejné zájmy, milujeme děti a hlavně: oba víme, co znamená tolerance a důvěra a dokážeme si toho náležitě vážit. Konečně mohu říci: JSEM ŠŤASTNÁ. Hana, Plzeň

---

Milé čtenářky, pokud se chcete podělit s ostatními o své životní příběhy - veselé, smutné, plné lásky či tužeb a očekávání - neváhejte a napište editorce Aleně Zvěřinové. Určitě jste zažily něco, co se s odstupem času může zdát až neuvěřitelné. Napište nám o tom do redakce. Zveřejňujeme jen příspěvky doplněné fotografií k příběhu, rodným číslem a adresou, abychom mohli autorkám poslat honorář 500 Kč za zveřejněný příběh. Pište na adresu: Blesk pro ženy, U Průhonu 13, 170 00 Praha 7, nebo e-mailem na: bleskprozeny@ringier.cz Obálku nebo e-mail označte heslem Příběhy.