Úterý 24. prosince 2024
Oblačno, déšť se sněhem 2°C

Ztracené dítě

Můj syn Lukášek je také pěkné číslo. Stále musím dávat pozor, jestli něco nevyvádí.
18. prosince 2006 | 10:00

Jak to dopadla, když se v dětství jedna z našich čtenáře ztratila v Bratislavě? Samozřejmě, že dobře!

Blížily se Vánoce, které moji rodiče slavili v té době (coby mladá rodina) se všemi příbuznými. Narodila jsem se jako prvorozené dítě, bylo mi dva a půl roku a všechny moje babičky a prababičky, dědové a tetičky se moc těšili, až budu spolu s nimi rozbalovat se zářícíma očičkama všechny ty dárečky, které pro mě nachystali. Bylo to počátkem 80. let, obchody vesměs zely prázdnotou, případně nabízely "ležáky". A tak mamka s taťkou vyrazili nakupovat do Bratislavy a mě vzali s sebou, zatímco mladší sestru hlídala babička. Oblečená v kožíšku a s kulichem na hlavě jsem cupitala spolu s nimi a poslušně stála v každé frontě, do které se postavili. Všude bylo plno lidí, spousta předvánočního zboží, a tak se rodiče často dohadovali: "Kdyby měli...", "kdybys viděl, tak vem..." apod. Zkrátka bylo to v duchu: když budou mít náhodou něco hezkého, kup to raději hned třikrát. A tak není divu, že rodiče zapálení do předvánočního boje v obchodech jaksi pozapomněli, že mají s sebou mě. A v domnění, že jsem s tím druhým z nich, mě ztratili z dohledu. Sešli se až za pár hodin a vítězoslavně na sebe volali: "Mám dárek pro babičku i tety!" "A já jsem konečně sehnal ty doplňky do auta!" Po chvíli radosti se však znepokojeně rozhlédli kolem sebe: "A kde je Lenička?!?! Nebyl čas navzájem se obviňovat. Okamžitě začalo horečnaté shánění. Rodiče běhali sem a tam ověšení všemi těmi balíčky s dárky a vyptávali se každého, jestli náhodou neviděl... nepotkal... nevšiml si... "Dnes už si nepamatují, jak dlouho to trvalo, ale připadalo jim to jako celá věčnost. Když už byli celí zoufalí, rozhodli se odložit všechny ty balíčky do auta a začít hledat znovu - systematicky. Vtom mě ale uviděli, jak stojím na parkovišti celá uřvaná u úplně jiného auta, kolem mě hlouček bezradných mužů, kteří čekali na své nakupující ženy. Bezradní byli proto, že jsem ve svých dvou a půl letech nedokázala ze sebe vypravit nic víc než: "...ja su inička (Lenička)." Přešťastní rodiče si mě s obrovskými díky vyzvedli a dodnes vzpomínají na to, jaké nepříjemné překvapení jsem jim před Vánocemi připravila. Lenka H., Brno

Související články