Před lety jsem pracovala na střídavé směny: ranní, odpolední, noční, svátky, soboty, neděle. Téměř nikdy jsem si nepřipustila, že by se mi mohlo něco stát, nebo že by mě někdo přepadl. Navíc jeden náš dobrý známý, který pracoval u kriminálky, vždycky říkal: "Když vás někdo napadne nebo začne obtěžovat, nebraňte se, buďte na něj hodná, ptejte se ho, co chce, případně, jak to chce. Mějte vždycky na paměti, že to jsou úchyláci, grázlové, kteří ve většině případů potřebují ke svému potěšení násilí. Nedejte mu šanci!" Vždycky jsem se nad těmito slovy usmívala, ale jednou na slova našeho známého bohužel došlo. Šla jsem v sobotu večer na noční, nikde ani živáčka, pusto, prázdno. Vystoupila jsem z autobusu, přešla na druhou stranu silnice, když vtom autobus zastavil podruhé, aby mohl vystoupit nějaký opozdilec. Byl to chlap jako hora, přešel také na druhou stranu silnice a vyčkával. Autobus zmizel v dálce a já byla zkoprnělá hrůzou: mám být hodná? Chlapisko do mě začalo strkat a jízlivým hlasem se ptalo: "Kam jdeš?"Srdce mi tlouklo jako zvon, před očima jsem měla jediný cíl - asi 200 metrů od nás byl rodinný domek. Kolena se mi podlamovala, když zase slyším: "Kam jdeš?" Odpověděla jsem klidným hlasem: "Vracím se z práce z Havířova. Bydlím v támhletom domku, můžete mě doprovodit, jestli chcete." Jen se smál. Šla jsem volným krokem a odbočila na úzkou cestičku, která vedla kolem domku. S úlevou jsem zjistila, že chlap pokračuje v chůzi po hlavní silnici. Nešel za mnou. Oddechla jsem si a pokračovala směrem ke vzdálené továrně, ještě mi zbývalo pár desítek metrů k hlavní bráně, když v tom mě dohonil ten chlap z autobusu. "Tak tys nešla domů?! Tak teď jsem zvědav, co uděláš!" hlaholil a oči mu svítily. Dala jsem se do běhu, naštěstí mě uviděl vrátný, který slyšel křik, a otevřel mi dveře. Měl co dělat, aby chlapa ze dveří vytlačil. Ten stačil ještě pohrozit, že mě stejně jednou dostane a zmizel ve tmě. Třásla jsem se jako osika, s očima vytřeštěnýma jsem se nezmohla ani na slovo! Od vrátného jsem se dozvěděla, že chlapa spatřil, až když šel těsně za mnou. Teprve, když viděl, že jsem začala utíkat, pochopil, že je zle. Toho chlapa mám v paměti dodnes, přesně si pamatuji, co měl tenkrát na sobě. Od té doby jsem ho už nezahlédla, mně ani mým kolegyním v práci se nic podobného nestalo. Ale nikdy mi to z paměti nezmizí a plně rozumím každé ženě, které se něco podobného přihodilo."Tak teď jsem zvědavý, co uděláš!