Můj příběh je potvrzením toho, že rčení "Kdo sipočká, ten se dočká" je hluboce pravdivé. Přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži a musím říct, že trpělivost se mi opravdu vyplatila. Když jsem byla v pubertě, jezdili jsme často s kamarádkami na různé párty po celé republice. Jednou se taková akce konala u nás v Ústí nad Labem a já jsem tam poznala kluka Mílu, kterému jsem se moc líbila. No, nic proti němu, ale mně se mnohem víc zamlouval jeho kamarád Ondra. A tak jsme zůstali s Mílou jen přáteli. Ondra mi však nedal spát, proto jsem si zjistila jeho telefon a poslala mu SMS. Protože jsem si ale netroufala hned napoprvé přiznat, že jsem to já, kdo je do něj úplný blázen, předstírala jsem, že tu SMS posílá moje kamarádka Jitka. Byla jsem právě s ní, a tak jsem si myslela, že jeho odpověď včas zachytím a brzy si vyjasníme, kdo vlastně byl autorem té esemesky. Jenže jsem nepočítala s tím, že on hned neodepíše, a tak se stalo, že Jitka dostala jeho odpověď ve chvíli, kdy už jsem do toho nemohla zasáhnout. Moc mě to mrzelo, musela jsem pak jen mlčky poslouchat, že si spolu domluvili rande. Zlobila jsem se hlavně sama na sebe, že jsem je vlastně dala dohromady. Naštěstí to ale dopadlo tak, že z jejich rande nakonec nic nebylo, a tak jsem mohla být klidná. Pořád mi ovšem chyběla odvaha jít za ním a udělat ten první krok, přestože do mě kamarádky "šily", abych to udělala. Bála jsem se odmítnutí. Potkávali jsme se pak ještě asi tři roky, aniž by jeden nebo druhý z nás vyslal ten kýžený signál. Naštěstí se nade mnou slitoval osud, protože zavedl moje kroky do banky zrovna ve chvíli, kdy tam byl i on. Vzápětí slovo dalo slovo a my dva jsme spolu vyrazili na skleničku. Po pár drincích už nám oběma bylo všechno jasné. Přiznala jsem Ondrovi, co k němu cítím, a on se moc divil, že si vůbec ničeho nevšiml, i když prý jsem se mu taky moc líbila. Náš vztah vyústil po půlroce v moje těhotenství a po roce byla svatba. Teď je malému Ondrovi půl druhého roku a já i můj manžel dodnes vzpomínáme na malé nedorozumění, které málem vedlo k tomu, že by se náš prcek nikdy nenarodil. Jsem ráda, že mám za muže svého vysněného kluka, i když občas slýchám od Jitky v žertu poznámku, že prý mohu být ráda, že mi ho nechala. Lenka, Ústí nad Labem