Krátce po svých 30. narozeninách jsem do svého života mohla napsat změnu: rozvedená. Krušné chvíle jsem měla za sebou a zřejmě nic radostného před sebou. Měla jsem malé dítě a velké zdravotní problémy, takže jsem denně smlouvala s osudem, prosila ho a přesvědčovala, aby mi dal alespoň tolik času, abych mohla tu svoji ratolest vypiplat do školního věku. Měla jsem nabídky od potenciálních partnerů, takže bych na svoje trable nemusela zůstat sama, ale všechny jsem odmítla. Jeden hodně nevydařený životní pokus mě tak poznamenal, že jsem žádný další vztah nevyhledávala. Můj život se podobal kolotoči. Takovému, který nemění směr ani rychlost: dítě - zaměstnání - občas pobyt v nemocnici - zkoušení nových léků, terapií. Pořád dokola. Ale jednou večer přišla nepatrná změna. Nečekaný telefon. Byl to zřejmý omyl, ale volající jako by na to byl předem připravený, chytře, mile a vtipně se omlouval a působil na mě tak příjemně, že jsem v rozhovoru setrvala déle, než bývá u omylů obvyklé. Po nějakém čase se situace opakovala, ale tentokrát se neznámý ohlásil: "Haló, tady je váš Omyl. Neruším?" Nerušil. A takových rozhovorů pak bylo víc. Pseudonym Omyl, který si zvolil, se ujal a já respektovala, že volající chtěl zůstat v anonymitě. Nepátrala jsem po jeho skutečném jménu ani adrese, nezajímalo mě jeho telefonní číslo. Volající se pro mě stal jakousi vrbou, které jsem mohla svěřit opravdu cokoliv, stal se pro mě zpovědnicí, kde se i za velké hříchy dostává odpuštění. S neznámým hlasem jsem zažívala pohodu, chvíle povídání o všem možném a navíc jsme se vzácně shodovali v názorech. Díky němu se můj chmurný pohled na život postupně rozjasňoval. Dostávala jsem čím dál tím víc naděje a s ní rostlo i moje odhodlání překonávat těžkosti, které mi život přinášel. Neznámý pro mě přestával být Omylem, stával se Přítelem na telefonu. Snad bych i kývla na pozvání ke schůzce, ale tajemný protějšek mi nic takového nenabízel a já jsem v sobě tolik iniciativy neměla. Žila jsem klidný a vyrovnaný život s Přítelem na telefonu a v dobré duševní pohodě se zlepšoval i můj zdravotní stav. A jak se mi vracela síla, přicházela i chuť užívat si života všemi smysly. Jednou jsem se odhodlala a sama vyslovila nabídku k setkání. Přítele to zjevně potěšilo, ale taktně odsunul schůzku na neurčito. Tak trochu jsem z toho cítila jeho obavu ze ztráty anonymity, možná i strach, abych pak nebyla zklamaná. "Zase brzy zavolám," rozloučil se se mnou jako vždycky. V té době nás v domě rozrušila nemilá událost. Jeden ze sousedů zkolaboval na chodbě a jeho stav vypadal moc vážně. Sousedi se kolem něj seběhli a snažili se do příjezdu záchranky pomáhat. Nikdo z nás ho vlastně blíž neznal, bydlel sám někde ve vyšším patře. Přivolaný lékař nařídil okamžitý převoz do nemocnice, postižený soused nám sotva stačil poděkovat za pomoc. Nechápavě jsme se po sobě podívali, když se z jeho úst ozvalo: "Už vám asi nikdy nezavolám." Ta událost bohužel skončila tragicky. Soused už se z nemocnice nevrátil. Také můj tajemný Přítel na telefonu se neozýval... Teprve po několika týdnech mi došlo, že poslední slova souseda, kterého odvážela záchranka, možná patřila mně. Ten tajemný neznámý byl zřejmě on. Nikdy už se to nedozvím jistě, navždycky pro mě zůstane tajemstvím, komu vlastně patřil ten tajemný hlas v telefonu, který mi tolik pomohl. V každém případě jsem díky němu své dítě nejen vyprovodila do školy, ale později i do svatební síně, a teď dokonce ještě s vnukem cestujeme po světě. Olga, Karlovarsko