Můj přítel byl léta závislý na hazardních hrách. S automaty se seznámil v devadesátých letech. Do herny ho vzal jeho kolega, který si tam prý chodil odpočinout od náročné práce. A mému příteli se to zalíbilo, ostatně hned napoprvé vyhrál deset tisíc. Brzy se rozehrál až do té fáze, že se musel jít léčit do Bohnic. Byl v nich několikrát, naposledy zhruba před devíti lety. Kromě toho také docházel na různé terapie, vyzkoušel kdeco, ale nic nepomáhalo. Ono pokud se závislák úplně neotevře a nepřestane se za sebe stydět, nepomůže mu ani sebelepší lékař na světě.

Zatloukat, zatloukat, zatloukat

Když jsem ho před deseti lety poznala, samozřejmě jsem nevěděla, co gamblerství obnáší, navíc on mi o tom na rovinu řekl, a tak jsem si myslela, že to má nějakým způsobem vyřešené a dokáže abstinovat. Bohužel nedokázal a já jsem vůbec netušila, proč je čím dál nervóznější a zároveň lhostejnější ke všemu. A pak jsem jednou přišla domů a našla tam dopis na rozloučenou. Naštěstí jsem přítele našla a odvezla ho rovnou do Bohnic.

Příběh Jany: I cizí pes mi přišel roztomilejší než moje dítě!

Choval se, jako by mu na ničem nezáleželo, byl zmatený a ztracený. Pobyt ho ale zdravě nakopl a on zase získal určitou motivaci do života. Samozřejmě musel splácet dluhy, ale o zaměstnání nepřišel a v zásadě se zdálo, že se to dá ještě zvládnout. Bohužel motivace a zároveň abstinence mu vydržely jen čtyři roky. Pak zase začal být malátný, unavený a divný. Několikrát jsem se zeptala, jestli se něco neděje, ale Pepa pochopitelně zatloukal.

Přibyly dluhy

Přibyly mu další dluhy a já zjistila, že mu půjčili lidé, kteří o jeho závislosti věděli. Nabral si také úvěry od bank, čímž si značně zkomplikoval situaci, ale i tehdy se to dalo vzhledem k jeho nasazení zvládnout. Starala jsem se mu o finance, což on dokázal docela dobře obejít. Gambleři prostě umějí vymyslet tisíc výmluv, jak z lidí vytáhnout peníze. Já jsem v tomto směru sice zůstávala neoblomná, ale okolí mu ochotně půjčovalo, i když bylo jasné, co se děje. Mimochodem o těch půjčkách jsem se dozvěděla vždycky až jako poslední. A přestože mě kolegové v jeho zaměstnání znali osobně, nikdy se neobtěžovali zvednout telefon. A já samozřejmě nemohla na dálku tušit nic.

Příběh Terezy: Rodiče nesnáší mého manžela, nepřišli ani na svatbu!

Nezvládl to

Dva týdny před jeho sebevraždou se mi sám a celkem bez okolků přiznal, že zase hraje, a navrhl rozchod jako jediné rozumné řešení. Souhlasila jsem, protože mi to už z mnoha důvodů nepřipadalo únosné, i když mě to mrzelo a o přítele jsem se samozřejmě bála. A právem. Jednou večer po čtrnácti dnech přišel policista s psychologem a oznámili mi, že ho našli mrtvého. Spáchal sebevraždu a nechal dopis na rozloučenou, v němž se omlouval a žádal nás o odpuštění.

Jenomže to, že se někdo dobrovolně vzdá života, se nedá odpustit, na to si můžete jen časem zvyknout. Zvykám si už pár týdnů a moc mi to nejde.  
Kdysi jsem věřila a byla plná nadějí. Nikdy by mě proto opravdu nenapadlo, že gamblerství je v podstatě smrtelná nemoc duše.

Čtenářka Martina Bittnerová, foto: ilustrační

Koho se bojíte? Ukáže to, jaké jsou vaše skryté vlastnosti

Nahá jóga: Podívejte se na dechberoucí fotografie!