2°C
Zpočátku to bylo neuvěřitelné, tenhle vyrýsovaný chlap leží vedle mě v posteli, objímá mě a vypadá to, že se do mě zamiloval. Jak už to tak bývá, každá z nás si neseme z předchozích zklamání také trochu nedůvěry. Jsem holka, která chvilku neposedí, a proto jsem k sobě potřebovala taky chlapa, který zastane práci kolem domu. V tomhle jsem, bohužel, zažila zklamání.
Petr byl sice kus chlapa, ale zároveň byl víc do společnosti, neviděl, co je kolem domu všechno za práci, a já jsem ho musela neustále úkolovat. Bohužel, jen krásný zevnějšek a milá povaha nebyly pro mě dost. Bylo mi s ním dobře, ale cítila jsem, že ho nemiluji. Jenže se ve mně neustále ozýval ten hlásek: Co když už si nikoho jiného nenajdeš, tohle je tvoje poslední šance na dítě.
Když se člověk podívá kolem dokola, tak nakonec zjišťuje, že v každém vztahu něco skřípe. Řekla jsem si, že to prostě zkusíme, vždyť ráda ho mám. Jeho myšlenka na dítě úplně nadchla. Vysadila jsem antikoncepci a myslela, že budeme muset dlouho zkoušet. Omyl, vyšlo to na první pokus. Narodila se nám nádherná holčička a Petr se o ni dokáže výborně postarat, jen mu musím zase přesně nadiktovat, co všechno udělat, protože sám to nevidí.
Přišly Vánoce a užívali jsme si je v kruhu rodinném. Na Silvestra jsme byli s kamarády, dceru nám hlídali rodiče. Petr se dost opil a já to opravdu nemám ráda. S úderem půlnoci kleknul na zem a požádal mě o ruku. Měl dokonce prsten, takže to nejspíš nebyl jen opilecký bláznivý nápad. Já jsem byla hrozně zklamaná, představovala jsem si tu chvíli úplně jinak. Strašně jsem ho ranila a teď jen nevím, jestli jsem si představovala jinak tu chvíli, nebo toho muže.
