Úterý 23. dubna 2024
Svátek slaví Vojtěch, zítra Jiří
Oblačno 7°C

Měla bolesti, zvracela, aby zachránila život mladšímu bratrovi

26. prosince 2016 | 06:00

Dokázali byste se obětovat pro své nemocné dítě? Asi ano. A udělali byste to i pro svou sestru nebo bratra? Možná byste se už rozmýšleli. Patnáctiletá Milena ze Sychotína o tom ani na okamžik nepřemýšlela. Když se dozvěděla, že její bratr potřebuje transplantaci kostní dřeně a že je nutné najít dárce, ani na okamžik neváhala. Když je ona ten vhodný dárce, ráda mu pomůže.

Milena si za svůj čin převzala tento měsíc ocenění Dětský čin roku. Během roku posílaly děti své příběhy plné odvahy a dobré vůle do celkem sedmi soutěžních kategorií a kromě hlavních cen udělila porota ještě tři speciální ceny. Milenu vybrala porota jako výherkyni v kategorii Záchrana lidského života.

Milena Válková získala ocenění za záchranu života.
Autor: Dětský čin roku

Loňský říjen změnil život celé její rodině. Tenkrát si Milenin bratr Matěj, tehdy žák osmé třídy, všiml, že má na nohou obrovské modřiny. Maminka se vyděsila a hned odjeli na pohotovost do Boskovic. Odtud pak jeli do Brna do Dětské nemocnice, kde padlo podezření na onemocnění krvetvorby. Místo výletu do Vídně čekal Matěje odběr kostní dřeně a spousta dalších vyšetření.

 

Život se všem otočil vzhůru nohama. Lékaři totiž Matějovi diagnostikovali aplastickou anémii, což je dřeňový útlum v kostní dřeni. Nerodí se tam potřebné krevní buňky. Jediné, co by mu zachránilo život, byla transplantace kostní dřeně. Lékaři hledali dárce v registru, ale největší nadějí bývají sourozenci. A výsledky krevních odběrů to potvrdily: Milena je nejvhodnější dárce.

Milena se ani trochu nerozmýšlela, že by snad bratrovi nepomohla. A tak do toho šla naplno. Vyšetření, polykání prášků, vitaminů a železa, aby se její tělo vyrovnalo s úbytkem krve. Na Klinice dětské onkologie Dětské nemocnice v Brně ji přijali na jednotku intenzivní péče, kde jí odebrali kostní dřeň, vedle v pokoji už ležel bratr Matěj, který podstupoval první chemoterapii. Milena si z odběru moc nepamatuje, ovšem následnou bolest ano. Bylo jí špatně, léky na bolest nepomáhaly, ale bratr mohl dostat konečně svou první transfuzi s Mileninými krvetvornými buňkami.

 

V lednu se rodina dozvěděla, že Matějovi transplantace nepomohla tak, jak by měla, a že jsou zapotřebí ještě Mileniny lymfocyty. Následovaly opět kolotoč vyšetření, narkóza, operace, separace krve. Matěj dostával sestřiny lymfocyty, Milena zvracela a polykala léky proti bolesti.

V březnu však přišla další zpráva, že ani bílé krvinky nezabraly. A tak následoval stejný kolotoč. Až v dubnu přišla konečně dobrá zpráva. Matějův stav se začal zlepšovat a koncem dubna ho pustili domů. Den po jeho propuštění se Milena dozvěděla, že udělala přijímačky na střední školu, takže byla radost o to větší. Příběh Mileny a Matěje sice ještě nekončí, protože Matěj musí neustále chodit na kontroly a léčba není u konce. Jejich příběh je ale důkazem toho, že skutečná láska existuje a projevit se může jedině činy, nikoli slovy.

 

 

Autor: aši