2°C
Milena si za svůj čin převzala tento měsíc ocenění Dětský čin roku. Během roku posílaly děti své příběhy plné odvahy a dobré vůle do celkem sedmi soutěžních kategorií a kromě hlavních cen udělila porota ještě tři speciální ceny. Milenu vybrala porota jako výherkyni v kategorii Záchrana lidského života.
Loňský říjen změnil život celé její rodině. Tenkrát si Milenin bratr Matěj, tehdy žák osmé třídy, všiml, že má na nohou obrovské modřiny. Maminka se vyděsila a hned odjeli na pohotovost do Boskovic. Odtud pak jeli do Brna do Dětské nemocnice, kde padlo podezření na onemocnění krvetvorby. Místo výletu do Vídně čekal Matěje odběr kostní dřeně a spousta dalších vyšetření.
Život se všem otočil vzhůru nohama. Lékaři totiž Matějovi diagnostikovali aplastickou anémii, což je dřeňový útlum v kostní dřeni. Nerodí se tam potřebné krevní buňky. Jediné, co by mu zachránilo život, byla transplantace kostní dřeně. Lékaři hledali dárce v registru, ale největší nadějí bývají sourozenci. A výsledky krevních odběrů to potvrdily: Milena je nejvhodnější dárce.
Milena se ani trochu nerozmýšlela, že by snad bratrovi nepomohla. A tak do toho šla naplno. Vyšetření, polykání prášků, vitaminů a železa, aby se její tělo vyrovnalo s úbytkem krve. Na Klinice dětské onkologie Dětské nemocnice v Brně ji přijali na jednotku intenzivní péče, kde jí odebrali kostní dřeň, vedle v pokoji už ležel bratr Matěj, který podstupoval první chemoterapii. Milena si z odběru moc nepamatuje, ovšem následnou bolest ano. Bylo jí špatně, léky na bolest nepomáhaly, ale bratr mohl dostat konečně svou první transfuzi s Mileninými krvetvornými buňkami.
V lednu se rodina dozvěděla, že Matějovi transplantace nepomohla tak, jak by měla, a že jsou zapotřebí ještě Mileniny lymfocyty. Následovaly opět kolotoč vyšetření, narkóza, operace, separace krve. Matěj dostával sestřiny lymfocyty, Milena zvracela a polykala léky proti bolesti.
V březnu však přišla další zpráva, že ani bílé krvinky nezabraly. A tak následoval stejný kolotoč. Až v dubnu přišla konečně dobrá zpráva. Matějův stav se začal zlepšovat a koncem dubna ho pustili domů. Den po jeho propuštění se Milena dozvěděla, že udělala přijímačky na střední školu, takže byla radost o to větší. Příběh Mileny a Matěje sice ještě nekončí, protože Matěj musí neustále chodit na kontroly a léčba není u konce. Jejich příběh je ale důkazem toho, že skutečná láska existuje a projevit se může jedině činy, nikoli slovy.
