Když jsme se s Lubošem rozhodli, že se vezmem, chodili jsme spolu už přes pět let. Oba jsme se znali a oběma nám bylo jasné, že se spokojíme s menší neokázalou svatbou. Já jsem si chtěla vybrat hezké šaty a vyfotit se s rodičema a tam má radost z plánování končila. Rozhodně jsem nechtěla využít služeb nějaké agentury, a tak jsem poměrně s radostí přijala nabídku Lubošovy sestry, že nám s organizací pomůže a dá nám to jako svatební dar. To jsem ještě netušila, že "agentura Kamila" bude to největší peklo pod sluncem.

Začalo to neuvěřitelnou záplavou věcí, které mi přišly trochu podřadné a zbytečné: aby kartičky na stole ladily s nějakými mašličkami, kapesníčky, ubrousky, květiny, to všechno Kamila vybírala a dávala mi schválit. Přeci bys nechtěla svatbu bez - a následovala řada pro mne fakt nepodstatných věcí, jako vizážista, fotografie z výšky pořízené dronem, svatební video, modrý podvazek a tak dále a tak dále. Bohužel jsem se nenechala varovat prvními náznaky toho, že svatební den proběhne spíše podle představ Kamily než mých. Jasně jsem jí například zdůrazňovala, že nechceme, opravdu NECHCEME žádné společné krmení polévkou, rozbité talíře, chomouty a koule u nohou. Přece bys nechtěla svatbu bez střepů, které znamenají štěstí, vykřikla Kamila a hned dodala, že to bude malinko, ale opravdu jenom malinko a hlavně všechno strašně civilní a milé.

Hlavně ne únos nevěsty!

Nic nebylo civilní ani milé. Postupem času jsem si připadala stále více jako ve špatném snu. Na obřad mne doprovázely dvě družičky, to jsem ještě rozdýchala. Před obřadní síní přistála manželovi na noze koule (Kamila se výborně bavila), to už mi bylo trochu do breku. Na číšníka, který upustil talíř, jsem se do konce hostiny nemohla ani podívat a když jsme s Lubošem oba jedli společnou knedlíčkovou polévku (Lubošova maminka se na to prý moc těšila), měli jsme slzy studu v očích oba.

Našim trablím ale zdaleka neměl být konec. Začali se totiž kolem mne motat Lubošovi kámoši, zatímco Kamila s Lubošem švitořila a odváděla pozornost. Jestli jsem v něčem měla jasno, tak v tom, že se rozhodně nenechám UNÉST. Luboš říkal to samé: v okolí byla jedna jediná normální hospoda, takže hledání postrádalo jakýkoliv smysl a celý tento zvyk nám oběma přišel dost divný. Přece bys nechtěla svatbu bez únosu, zahlaholili kámoši, dodali, ať nedělám Zagorku, ať nekazím srandu a já v tu chvíli zapochybovala a nechala se unést. A to byla největší chyba.

Pavouk štěstí nepřinesl

Dojeli jsme autem do vedlejší hospody, která byla u rybníka, kde se hoši začali slušně nalévat. Ani ne za půl hodiny dorazil nasupený Luboš, kterého vezla autem Kamila a všechny nás poslal kamsi (použil samozřejmě úplně jiné výrazy). Útratu zatáhl, ale jelikož bylo jasné, že je naštvaný i na mě, nasedla Kamila s nevinným úsměvem do auta a odvezla kumpány s tím, ať si to nějak vyříkáme spolu.

Luboš si nic vyříkat nechtěl, dal si pár panáků a byl dost naštvanej, že se nechávám tak manipulovat. Přeci jsme se domluvili, že... Na to jsem mu opáčila, že svou sestru si mohl taky zkusit ukočírovat on. Nasedli jsme do auta - já střízlivá za volant - a vyrazili jsme. Asi po padesáti ujetých metrech jsem ale objevila, že v autě nejsme sami: po volantu lezl obrovský pavouk! Vykřikla jsem a hystericky ho odcvrnkla v domnění, že vyletí oknem. Jenže spadl na zem. Koukej na cestu! zařval v tu chvíli Luboš. Jenže mě něco začalo strašně šimrat na noze, možná to pavouk byl, možná to byly ty šaty... jenže já byla vystresovaná, hysterická a jak jsem se snažila domnělého pavouka setřepat, špatně jsem zmáčkla pedály, zpanikařila a sjela s autem do škarpy. A do stromu.

Oba jsme byli s manželem v šoku. Naštěstí se nikomu z nás nic nestalo, jen Luboš měl naražené zápěstí. Zavolali jsme rodičům, vyprostili auto a sjeli s Lubošem na rentgen. Naštěstí to měl jen naražené. Kamila ho ukrutánsky litovala a já jsem měla sto chutí na ni zařvat, že je to všechno její vina... ale pak jsem si uvědomila, že je to vlastně spíš moje chyba. Protože když má člověk nějakou představu, má si za ní jít sám a ne obviňovat druhé, že mu ji nechtějí splnit. A tak mi nakonec můj svatební den dal nejen super manžela, ale i tohle drahocenné poznání. 

Čtenářka Sandra