Příchod roku slavím se svou rodinou. Od té doby, co máme s manželem děti, jsme většinou doma a ostatní členové rodiny chodí k nám. Povídáme si, jako kulisu máme v televizi zapnutý nějaký silvestrovský program, děti jsou rády, že můžou být déle vzhůru, a hned po společném přípitku jdeme ven, abychom viděli ohňostroj.
Toho roku to bylo stejné. Připravila jsem pohoštění a pomalu se začali scházet hosté. Bydlíme v rodinném domku, a tak jsou na každé silvestrovské oslavě i naši dva psíci. Nemáme hlídací psy, ale jen malé „pokojáky“.

Hurá na ohňostroj

Celý večer děti pobíhaly kolem nebo si spolu hrály. Bylo jich tam pět. Naše dvě děti, dvě děti manželovy sestry a jedno mého bratra. Měly o zábavu postaráno. Jen občas některé z nich přiběhlo s tím, že chce napít a podobně. Příjemný večer utekl jako voda a byla tady půlnoc. Připravila jsem sklenky na přípitek a těsně před půlnocí jsem odvedla psy do našeho kumbálku, ve kterém téměř není slyšet rachot z ulice. Asi jako každý pes, tak i ti naši mají panickou hrůzu z rachejtlí a během ohňostroje se chovají jako pomatení.  

Čtyři, tři, dva, jedna... Připili jsme si a popřáli si do dalšího roku jen to nejlepší. Pak jsme se začali oblékat, abychom společně vyšli před dům a pozorovali ohňostroj. Děti se nemohly dočkat a běžely napřed. Ohňostroj byl nádherný, mnoho barev a krásných tvarů.

Příběh čtenářky Marie: Nenáviděla jsem svoje dítě. Malá nás málem přivedla k šílenství

Jedno dítě chybí

Když jsme se však vraceli do domu, všimla jsem si, že mezi dětmi není můj čtyřletý syn Honzík. Hrklo ve mně, ale manžel mě začal uklidňovat. Asi po desetiminutovém hledání jsem už začala být hodně hysterická a představovala si jen to nejhorší.
Okolí domu jsme pročesali skutečně pečlivě. Švagr dokonce vyrazil obhlédnout několik ulic dál, ale nic. Byla jsem zoufalá... Netušila jsem, kde by mohl být. Rozhodla jsem se, že musíme na policii. V tu dobu už mě ani manžel neuklidňoval, byl stejně vystrašený jako já.

Jako nemluvňata

Šla jsem do domu pro doklady a klíčky od auta. Když jsem procházela kolem dveří od kumbálku, vzpomněla jsem si na psy. Otevřela jsem dveře a tam, v koši na prádlo, spal schoulený Honzík a naši dva psíci vedle něj.
Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Štěstím bez sebe jsem běžela pro manžela, abych mu řekla tu radostnou zprávu. Děti si asi hrály na schovávanou a Honza se schoval do kumbálku a usnul tam. Když jsem psy zavírala, vůbec jsem si ho nevšimla.
Byl to opravdu povedený Silvestr. Naštěstí se nevyplnilo staré známé: „Jak na Nový rok, tak po celý rok...“