Pondělí 15. dubna 2024
Svátek slaví Anastázie, zítra Irena
Zataženo, déšť 16°C

Příběh čtenářky: Lékař mi řekl, že zemřu! Přišla jsem o nohu, ale žiju

"Naučila jsem se žít bez jedné nohy, dneska byste možná ani nepoznali, že mám protézu," říká paní Anna. (Ilustrační foto)
16. listopadu 2013 | 06:00

Je lepší vědět zdrcující pravdu o tom, že zemřete, anebo raději žít ve zlaté nevědomosti? Kdo podobnou volbu nezažil na vlastní kůži, asi těžko skutečně chápe, o čem to celé je. Paní Anna ví své. Prožila si peklo na zemi.

Začalo to jakoby nic

Když bylo Anně osmadvacet let, byla šťastně vdaná a měla dvě děti. „Zůstala  jsem ještě na mateřské s mladším synem. Všechno klapalo. I po zdravotní stránce jsem byla v pořádku. Jen jsem občas v noci cítila bolest v noze. Ve stehně. Vůbec jsem tomu zpočátku nepřikládala význam, protože jsem toho každý den dost nachodila s dětmi po venku, pořád bylo co uklízet, vařit, znáte to… Mateřská rozhodně není dovolená,“ začíná svůj drsný příběh paní Anna.

Cože? Já vám nerozumím….

Jenže bolest cítila stále. „Svěřila jsem se kamarádce, zdravotní sestře. Řekla, že má známého ortopeda, a že mi u něj domluví kontrolu. Po dalších dvou měsících jsem se do ordinace opravdu dostala. Kromě jiného mi doktor nabral krev, nohu mi prohmatával a pak jsme se domluvili, že zajdu na rentgen. Řekl, že ho dokonce můžu absolvovat hned, což byla docela příjemná náhoda. Když jsem na lavici v čekárně čekala na výsledek, mrzelo mě, že jsem tam vůbec chodila, chtěla jsem už být doma s klukama. Pak doktor vyšel ze dveří, a tvářil se hodně divně. Vzal mě dovnitř, a řekl mi, že to sice nemůže zatím říct úplně jistě, ale že mám na kosti asi nádor, a on nevylučuje, že je to rakovina. Vůbec jsem nechápala, co mi vlastně říká…“

Vyřiďte si osobní věci, umřete

Nevím, jak jsem se dostala domů. Na další vyšetření jsem měla přijít hned další den. V nemocnici jsem strávila spoustu hodin, pak mi odebírali vzorky tkáně a čekalo se na výsledky. Kvůli mně se svolávala i lékařská porada, konzilium. Ortel mi sděloval pan primář. Seděla jsem u něj v pracovně a on mi sice mile, hezky a laskavě, ale zcela jasně řekl, že se jedná o agresivní sarkom čili rakovinový nádor kosti, že mám metastázy, a že si mám uspořádat své osobní záležitosti, a připravit rodinu na to, že zemřu. Budou mě operovat, to ano, ale zbývají mi tak čtyři měsíce, maximálně půl roku. Měla jsem pocit, že to nemluví na mě, ale na někoho jiného, že to je nějaká blbost.“

Amputace a …

Anna sebrala veškerou sílu, kterou v sobě měla, aby ihned nespáchala sebevraždu, aby to všechno urychlila a rodině nekomplikovala situaci. „Chtěla jsem to udělat, ale neudělala. Kvůli klukům. Aby pak jednou nemuseli říkat, že jejich máma si vzala život sama. A taky jsem na jedné straně cítila, že s nimi chci zůstat, jak dlouho to jen půjde. Šla jsem na operaci, nohu mi uřízli těsně pod kyčelním kloubem. Nebudu nic popisovat, byl to děs. Pak postupně následovala další vyšetření. Po třech měsících jsem zase seděla u primáře. Kroutil hlavou nad mými papíry a rentgenovými snímky, a potom z něj vypadlo, že to vypadá skvěle, že tomu sice moc nerozumí, ale že žádné metastázy nikde nemám, a že budu žít. Dneska je to od té chvíle dvacet pět let. V ten den jsem se znovu narodila,“ říká Anna, dnes už babička tří vnoučat.

Naděje nemá umírat

„Naučila jsem se žít bez jedné nohy, dneska byste možná ani nepoznali, že mám protézu. Absolutně nevím, jak jsem to všechno ustála se zdravým rozumem. V čem mám ale naprosto jasno je to, že doktorům nic nevyčítám. Po poradě se dohodli, že mi raději řeknou pravdu, protože jsme měla malé děti a bylo třeba zorganizovat jejich péči, až umřu. Přesto ale ve mně navždy zůstane velká pochybnost o tom, jestli takové věci mají pacientům lékaři říkat takhle zpříma, bez naděje. Přikláním se spíš k tomu, že ne. Naději si každý zaslouží, i kdyby měla být falešná. Člověku to pomůže nejen při léčbě, ale i při umírání.“

Autor: rie