2°C
V naší rodině nikdy žádná žena neměla problémy s otěhotněním. Proto mě dost překvapilo, když se nám s mužem nezadařilo ani po dlouhých třech letech. V tu dobu jsem se proto konečně rozhodla objednat do centra asistované reprodukce v Praze.
První schůzka trvala asi hodinu, lékař s námi rozebral celý náš zdravotní stav i genetiku. Následoval kolotoč mnoha ultrazvuků, odběrů krve a moči. Problémem bylo, že jsem v práci nemohla nikomu říct, kam jezdím. Taková informace by se šířila po celém podniku závratnou rychlostí, a o to jsem opravdu nestála.
Nechtěla jsem, aby se mě zvědaví kolegové vyptávali, jak to jde a zda to už vyšlo. Takže jsem čerpala neustále dovolenou a vymýšlela si báchorky, kam vyrážím. Po několika měsících jsem propadla velké skepsi. Říkala jsem si, jestli to nemám vzdát, zda vůbec nějaká šance na otěhotnění je…
Docházela mi energie a síla, výsledek se zdál tak nejistý a vzdálený. Nakonec jsem v sobě vykřesala ještě poslední porci odhodlání a přemluvila se, že ještě chvíli budu v pokusech pokračovat. Byla jsem však psychicky a vlastně i fyzicky docela zničená. Možná i proto se zázrak nekonal. Neotěhotněla jsem.
Po dohodě s lékaři jsme se s manželem rozhodli pro poslední krok: umělé oplodnění, u kterého je naděje jen asi 30 procent. Jezdila jsem velmi často na ultrazvuk a manžel mi píchal stimulační injekce do břicha. Sama bych to totiž vůbec nezvládla.
Doléhala na mě deprese, stále dokola jsem se ptala sama sebe, proč takové trápení musím prožívat. Povzbuzení ze strany manžela nebo rodiny se mi nedostávalo, chápala mě pouze moje nejlepší kamarádka. Bylo mi tolikrát tak moc líto, že o tom všem se mnou moji nejbližší nemluví, že dělají, jako by se jich to netýkalo. A já se třeba přitom tbála i obyčejné narkózy, která byla součástí odběru vajíček. Nakonec jsem to ale všechno zvládla.
Tehdy mi byly odebrány celkem čtyři vajíčka a já mohla jít po třech hodinách domů. Druhý den jsem dostala zprávu, že dvě vajíčka byla oplodněná a že se můžu dostavit na embryotransfer. Nakonec se mi uchytilo jen jediné, ale i tak jsem byla nadšená. Zjištění, že jsem konečně těhotná, bylo neskutečně nádherné a úlevné. Měla jsem pocit, že teď už zvládnu všechno, ale hlavně jsem doufala, že mě už nic špatného nečeká. Jak se ale ukázalo, pravda to nebyla. Podle odběrů krve mi totiž vyšlo vyšší riziko Downova syndromu. V 15. týdnu těhotenství jsem tedy musela ještě podstoupit odběr plodové vody.
Nebylo to vůbec příjemné, a já se navíc bála o maličké. Výsledky naštěstí dobře dopadly. Zdá se, že děťátko bude zdravé. Martyrium vyšetření a odběrů pro mě však ještě zdaleka nekončí. Říkám si, že nikdy více bych už podobný kolotoč strachu, napětí, bolesti dobrovolně nepodstoupila. Asi ani za cenu pozitivního výsledku na konci dlouhé cesty.
Čtenářka Jana
