2°C
Vyzpovídali jsme čtyři vozíčkáře, hokejistu Tomáše Zelenku (34), senátorku Danielu Filipiovou (52), paralympionika Davida Drahonínského (27) a herce Jana Potměšila (43). Jak se vypořádávali se svým osudem? Proč to nevzdali? A co považují za svůj největší úspěch?
Daniela Filipiová
Bariéry jsou nepříjemné, ale překonatelné
Daniela Filipiová (52) je na vozíku 23 let, vychovala dvě dcery, dlouhodobě se jako architektka věnuje (bez)bariérovosti měst, o které napsala dvě knihy. Od roku 2000 je pražskou senátorkou a letos na jaře krátce i ministryní zdravotnictví. Daniela se narodila s cévní výdutí velikosti makového zrnka v páteři. Časem se ale výduť zvětšovala a ona musela v roce 1986 na operaci. Ta se nepovedla a Daniela zůstala upoutaná na vozík.
„V květnu mi doktor říkal, že v srpnu pojedu k moři. Byl srpen a já seděla na vozíku. Tak prý si na Vánoce zatancujeme. Přišly Vánoce a já pořád byla na vozíku. Postupně mi došlo, že už se z něj nezvednu,“ přiznává. Vystudovala architekturu a jako architektka pracovala. „Podle zákona musím jako architekt dělat také stavební dozor. A dovedete si představit, jak jezdím po stavbě na vozíku?,“ směje se trochu trpce.
V té době už byla rozvedená a její dceři Kateřině byli tři roky. „Ze začátku mi hodně pomáhali rodiče, chtěla jsem se ale osamostatnit a tak jsme se odstěhovaly. Nevím, jestli se tak Kačenka už narodila nebo to prostě pochopila, ale vždycky byla samostatná a zvládly jsme to bez problémů,“ vypráví Daniela. Díky vozíku se dala dohromady i se současným manželem Matoušem. „Znali jsme se už předtím a pomáhal nám se stěhováním. A tak jsme se dali dohromady,“ vzpomíná.
V roce 1993 se jim narodila dcera Anna. „Jako na těhotnou vozíčkářku se na mě někteří dívali ošklivě. Jako kdyby se to mělo zakázat. Asi si mysleli, že když jsem na vozíku, tak musím být postižená i mentálně,“ vzpomíná na nelehké chvíle. Když hledala práci, setkala se s mnoha odmítavými reakcemi. „Jednou jsem jim o vozíku neřekla. Když jsem přišla na pohovor, nestačili se divit. Bylo to dost náročné,“ osvětluje další z problémů. „Největší bariéry jsou prostě v hlavách lidí. Ty architektonické jsou nepříjemné, ale překonatelné,“ říká.
David Drahonínský
Nejdůležitější je nevzdat to
„Jednoho dne roku 1999 jsem se jako jindy vrátil unavený z taekwonda a tak jsem šel spát. Bohužel naposledy po svých,“ začíná své vyprávění David Drahonínský (27). Byl náměsíčný a druhý den se probudil na ARO v Českých Budějovicích. Vypadl z balkonu ze třetího patra.
„Představte si, že je vám šestnáct a ani nevíte, že vozík existuje. Pak usnete doma v posteli a další den ležíte v nemocnici. Vedou z vás hadičky jak z mojita, jste napojený na umělou plíci, nedokážete sám ani dýchat. Jediný plynulý pohyb, který dokážete, je, že valíte očima a koukáte sestřičkám na zadek,“ říká David cynicky.
Jak přiznává, kdyby nebylo jeho rodiny, bylo by pro něj všechno těžší. „No a kdybych tenkrát nepřežil, tak by to pro ně bylo o mnoho lehčí,“ říká rozhodně. Po úrazu se musel začít učit všechno znovu, krůček po krůčku jako malé dítě. Úraz ho ale zlomil jen fyzicky a chuť do života mu nechyběla. Zkoušel různé sporty, až se dostal k lukostřelbě a loni vyhrál na paralympiádě v Pekingu zlato.
„To je určitě jeden z největších úspěchů. Nejdůležitější je ale jiná věc: nevzdát to a bojovat,“ nenechá se rozhodit. Jako jeden z největších problémů vidí finance. „Je neuvěřitelný, že kvalitní vozíček stojí přes sto tisíc a to není elektrický. Člověk aby vykradl banku, když by si chtěl ulehčit život kvalitními pomůckami,“ rozčiluje se.
I podle něj to ale není nic proti tomu, jak se občas chovají lidé. „Nejhorší je srážka s blbcem, to platí, ať už pod zadkem ten vozík máte nebo ne,“ přiznává David, který studuje Mezinárodní vztahy a evropská studia na Metropolitní univerzitě a teď je a výměnném programu v Německu. „Musím se snažit. Těžko mě někdo zaměstná jen proto, že mám zlato z paralympiády,“ směje se.
Jan Potměšil
Vozík beru jako dar
9. prosince 1989 byl Jan Potměšil (43) na »spanilé jízdě« do Ostravy. S dalšími hereckými kolegy jeli prodiskutovat s horníky, pro jaké politické změny jsou, a v noci se pak vraceli do Prahy. Sněžilo, Jan spal na zadním sedadle a probudil se až v únoru 1990 v nemocnici. Co přesně se stalo, neví. Snad mikrospánek řidiče. Auto vyletělo z dálnice, Jan z auta vypadl a vážně se zranil na hlavě. V nemocnici v Říčanech ale neměli potřebné vybavení a lékaři několik hodin sháněli, kam do Prahy ho převézt.
„Z Říčanské nemocnice mám jeden záblesk, jak vedle mě sedí sestřička, drží mě za ruku a já měl pocit, že je krásná jako anděl,“ vzpomíná dnes. Nakonec ho převezli na ARO na Karlovo náměstí. „Jestli byla šance na přežití padesát na padesát, tak si asi fandím. Stal se ale malej zázrak a já jsem tady,“ vypráví. Rok a půl strávil v nemocnicích a na rehabilitacích. „Každým dnem jsem začal cítit zlepšení. Dokázal jsem se otočit na posteli, pak zavázat tkaničky. Uvědomil jsem si, že nic neskončilo, že mám jen nové startovní podmínky. Měl jsem obrovskou chuť do života, svět byl jedna výzva za druhou a já je chtěl překonat,“ říká optimisticky.
Někdo má brýle, Jan má vozík. Taková je jeho filozofie. Začal lyžovat, plavat, dodnes rád řídí, po dvou letech přijal angažmá v divadelním spolku Kašpar, kde hraje dodnes. „Nebyl to trest, byl to dar,“ říká. Začal si uvědomovat, že stačí okamžik a všechno je jinak a naučil se prožívat věci naplno. „Člověk se dostane do úplně jinýho úhlu pohledu na svět,“ směje se. Jako svůj největší úspěch bere moment pochopení, že se vlastně má dobře.
Už na vozíčku se oženil se svou ženou Radkou (41), která má devítiletého syna Šimona a před třema lety se jim narodil syn Janík (3). „Myslím, že si jako lidé neumíme vážit toho, co máme. Když se narodil Janík, byl jsem neskutečně šťastný. Je to ale i o tom, že tady nemáme válku, hlad... A stejně si pořád stěžujeme,“ uzavírá.
Tomáš Zelenka
Pamatuju si každou vteřinu
Tomáš Zelenka (34) je na vozíku už 9 let. Po návratu z kanadské juniorské ligy se vrátil do rodného Litvínova a postupně se dostal do Třebíče, kde se při prvoligovém zápasu, kterých předtím odehrál na desítky a stovky, dostal do osobního souboje na mantinelech. Hlavou do mantinelu narazil ve špatném úhlu a na nohy už se nepostavil.
„Pamatuju si naprosto všechno, každou vteřinu. Neměl jsem rozbitou hlavu ani jsem nebyl v bezvědomí,“ vzpomíná na osudný okamžik. Jak Tomáš říká, doktoři od začátku připravovali na to, že už to může být jen horší. „Já pořád doufám, že medicína pokročí někam dál a všem nám pomůže. Věřím, že moje diagnóza ještě není konečná,“ přiznává Tomáš. V době, kdy Tomáš skončil v nemocnici a následně se učil žít na vozíku, mu byla největší oporou tehdy ještě přítelkyně, dnes už manželka Radka, se kterou má roční dceru Kláru. Největší problém pro něj ze začátku bylo zařadit se do společnosti.
„Hrozně mi vadilo, jak na mě ostatní koukají, měl jsem pocit, jako bych nebyl kompletní, to však byly pouze mé chorobné představy. Do společnosti jsem úplně přestal chodit, zavřel jsem se doma. Má to svoje fáze a jsem rád, že jsem se tomu postavil, dneska žiju víceméně normální život,“ přiznává. Tomáš má ochrnuté nohy a částečně také ruce, bez cizí asistence se neobejde.
„Nejhorší není to, že nechodím, ale spousta jiných důležitějších věcí, které na první pohled nejsou vidět, jako je závislost na určitých pomůckách, trápení s fyziologickými funkcemi a konečně termoregulace,“ vysvětluje nesnáze, které ho v životě potkávají. „Dalo mi to hodně, dosáhl jsem věcí, kterých bych asi normálně nedosáhl. Trénuju sledgehokej, studuju vysokou školu, dalo mi to spoustu kamarádů. Vzalo mi to život, kterej jsem měl hodně rád. Kdybych si mohl vybrat, tak by to určitě byl ten život bez vozíku,“ uzavírá Tomáš.
- 8
FOTOGRAFIÍ
