Bez hromady léků by se neobešla a těžko by se postarala o druhé dvojče, desetiletou Světlanu. Snaha vychovat ji a připravit na život je pro Pavlu Nedvědovou smyslem její existence. Jinak už nic.

Dcera Pavly Nedvědové Světlana měla mít sestřičku Annu Marii. Nejspíš by si byly k nerozeznání podobné, maminka čekala jednovaječná dvojčata. Jenomže porod přežila jen Světlana. Úmrtí miminka paní Pavlu zlomilo. Tahle tragédie jakoby se stala vyvrcholením jejího života, poznamenaného tolika neštěstími a bolestí, že by vystačily na spoustu lidských životů.

Co člověk unese?

„Určitě jsem jako malá holka měla i jiné hračky, ale mojí nejmilejší byla tátova pistole,“ vzpomíná paní Pavla. „Měl ji ve skříni, já ji brala a hrála si s ní.“

Otec byl likvidátorem pojišťovny, ale zbraň s sebou nenosil a možná z ní ani nevystřelil. Až jednou... „Přišel z práce a zastřelil se. Přede mnou.“

Pro tříleté děvčátko to byl šok, hrůza a děs. Vzpomínka na otcovu smrt ji provází dodnes. Stejně jako to, jak se k ní zachovala matka a sestry.

„Maminka se zhroutila a psychicky onemocněla. Začala mi tatínkovu smrt dávat za vinu a sestry také. Často mě tloukly, zavíraly do sklepa...“

Malá Pavla, mnohdy plná modřin, dokonce utíkala ze školy, aby nemusela s ostatními na tělocvik. Aby neviděli, jak vypadá pod oblečením. Když jí bylo šestnáct, pokusila se o sebevraždu. „Najednou jsem si uvědomila, že ostatním bude beze mě líp, že jim vadím. A tak jsem spolykala asi stovku tabletek, co jsme doma měli.“

Naštěstí tu noc prasklo v jejich bytě ústřední topení, probudilo to matku a ta ji našla ještě včas. Pavla potom začala žít po svém, našla si přítele, otěhotněla a v sedmnácti letech porodila holčičku, Lidušku. „S ní mě vzali do Domova pro matku a dítě v Budečské ulici. Bylo mi tam dobře a vůbec mi nevadilo, že nás otec mého dítěte už nechtěl.“

Osud jménem Petr

Možná kvůli smůle, která jí stále byla v patách, se Pavla rozhodla pomáhat ostatním. Nastoupila do jedné z ostravských nemocnic jako sanitářka. Nekvalifikovaná síla, která dělá všechno – od vynášení bažantů a mís až po umývání nemohoucích. „Za pár měsíců jsem ale zvládla kurz sestry k mentálně postiženým, a pak jsem i odmaturovala.“ S dcerou Lidkou dostaly časem dvoupokojový byt a žily si dobře. Až do doby, když přišel on.

„Tehdy jsem už pracovala na ARO, měla jsem i přítele, lékaře z kardiologie. Petr přišel k nám na oddělení na náhradní vojenskou službu, civilka se tomu říkalo.“ Po pár měsících nezávazného flirtu se objevil u ní doma. „Přišel se třemi igelitovými taškami a řekl – odteď tady budu bydlet s vámi. A já ho nedokázala vyhodit.“

První facka

Brzy se ukázalo, že to byl omyl. „První facku mi dal po půl roce, někdy v létě 1994. Úplně jsem zkoprněla a nedokázala ani špitnout. Hledala jsem chybu u sebe a ptala se, co jsem udělala.“

A bylo hůř. Petr, řidič u jedné z místních bank, se choval stále hůř. Na domácnost dával 2700 korun měsíčně, ale vyžadoval plné zaopatření. Když se mu něco nelíbilo, Pavlu surově bil. Kvůli křiku a nářku z jejich bytu sousedé opakovaně volali policii a pověst Pavly postupně upadala. „Peníze nám nestačily, a tak Petr vymyslel, že půjdu po nocích »pracovat« do nějakého masážního salonu, jako prostitutka.“

Pavla naoko souhlasila, ale noci trávila u své matky. Ta už se starala i o její Lidušku a Pavle vždycky ráno, před návratem domů, nějaké peníze dala, aby je manželovi odevzdala a odvrátila od sebe jeho hněv a násilí. Zkoušela to i v modelingu, nafotila pár lehčích reklamních kalendářů, na Slovensku („abych byla daleko od domova a lidi mě nepomlouvali,“) předváděla šaty. Ale doma to bylo stále horší.

Tragédie při porodu

Dne 21. ledna 1991 porodila Pavla dvojčátka, holčičky Světlanu a Annu Marii. „Mariánka měla jít první, ale nešlo to. Padesát minut mě na sále trápili, lékař trval na přirozeném porodu, císařský řez udělat nechtěl.“ Pavla viní ze smrti své holčičky nemocnici. „Nedělali dobře monitoring plodů, mě ani nezrentgenovali, a tak nevěděli, že mám rozestup stydké spony, a to normální porod vylučuje.“

Annu Marii převezli na operaci do Brna, přišla totiž na svět v poloze předhlavím (hlavička zvrácená vzad), s otoky jater a sleziny a s krvácením do nadledviny. Život jí už zachránit nedokázali. Paní Pavla se od té doby s nemocnicí soudí, má znalecké posudky hovořící ve prospěch její žaloby, ale ani po dlouhých šesti letech proces neskončil...

„Po porodu mi bylo strašně zle, a tak jsem se nechala prohlédnout v jiné nemocnici, ke známému lékaři. A hned jsem musela na sál, měla jsem v sobě ještě kus placenty.“

Nervový kolaps

Domácí násilí pokračovalo i po porodu. Bití se stupňovalo a paní Pavla se zhroutila. Skončila v psychiatrické léčebně v Opavě. „Teprve tam mi vysvětlili, co je to syndrom týrané ženy a proč jsem byla tak hloupá a naivní, proč jsem se nedokázala donutit k obraně.“

Pavla pochopila, že se styděla přiznat, jak to u nich doma chodí z podvědomého strachu o to, aby ji známí a lidé okolo nezavrhli. „Lékaři v Opavě mi vysvětlili, že se vlastně nechám vydírat parazitem a že tak ohrožuji svoje děti i sama sebe.“ A tak se paní Pavla rozhodla k razantnímu kroku. Na skupinové terapii všem slíbila, že Petra ze společné domácnosti vyžene a podá žádost o rozvod. Po návratu jí na žádost léčebny pomohla policie a Petr musel pryč. Rozvedli je, a protože Pavla podala i žalobu za týrání, odsoudili jejího bývalého k půlročnímu trestu s podmíněným odkladem na dva roky. „Moc lituji, že jsem prozřela tak pozdě,“ říká Pavla Nedvědová s pláčem dnes.

Raději být mrtvá

Světlanina matka je na tom špatně a přiznává si to. „Mám agorafobii, bojím se otevřeného prostoru, nikdy nikam nechodím, i balkon mám zasklený. Mám také strach z lidí, to je zase sociální fobie a vloni mi ochrnula – kvůli nemocným nervům – levá noha. Jsem v plném invalidním důchodu. Žiju už jenom pro Světlanku.“

Bolestné vzpomínky na Annu Marii paní Pavlu provázejí stále. Když o ní hovoří, rozpláče se a říká: „Proč jsem neumřela místo ní raději já, i teď bych dala život za to, kdybych věděla, že je třeba někde u cizích, i jako vyměněné dítě, ale že žije.“