První setkání bylo nádherné. Moc se mi nechtělo, protože jsem se bála, jak bude reagovat, co na mě v duchu řekne a zda vůbec přijde. Blížila se hodina H a já se konečně odhodlala jít.

Přišla jsem na smluvené místo a uviděla tam stát krásného urostlého mladíka s hnědýma očima. Přesně můj typ. Pohledem z očí do očí jsem vycítila, že je to Petr. V tu chvíli se mi podlomily nohy a já si v duchu říkala: „On nemůže být pro mě!“ Ale byl. Šli jsme na kávu a pak na procházku po městě. Doprovodil mě na autobus a domluvili jsme se na další schůzce. Večer jsme si vyměnili po SMS krásné dojmy ze společného odpoledne.

Při dalším setkání jsem dostala strach, začít si něco s tak krásným klukem. A také jsem nebyla tak připravená na vztah, jak jsem si myslela. Po naší druhé schůzce jsem mu napsala, že mě mrzí, že ho zklamu, ale že můžeme být jen kamarádi. Byl v posledním ročníků na vysoké škole a měl před zkouškami. Bylo mi trapné, napsat mu zrovna v toto tuto dobu, ale říkala jsem si, že lepší dřív, než to nechat zajít daleko.

Po nějaké době jsme se setkali znovu, ale jen jako kamarádi. Plynul čas a já si uvědomila, co jsem mohla mít a co jsem ztratila. Chtěla jsem ho zpět. Po dvou letech jsme se opět domluvili na schůzce. Na jednu stranu jsem se těšila, ale na druhou se bála, aby nebyl zadaný, a hlavně, aby o mě měl zájem jako tenkrát. Na naší třetí schůzce mě Petr pozval k němu na chatu.

Přijela jsem vlakem, on už na mě čekal na nádraží. Šli jsme procházkou městečkem. Krajina byla nádherná. Večer jsme opékali špekáčky a pak nastala naše velká noc... Začali jsme spolu chodit. A tak se zrodila naše láska, která pokračuje dodnes. Snad nám naše společné štěstí vydrží. Nejvíc ze všeho však lituji těch dvou let, které jsem zbytečně promarnila a nechytla šanci za pačesy.

Čtenářka Šárka