2°C
Když začal z ostravského televizního studia Na Bobrovníku v roce 1965 svůj pořad vysílat, ulice se vyprázdnily a národ zasedl k obrazovkám. A s nadváhou svých spoluobčanů bojuje Doleček dodnes.
Lékařovo příjmení se stalo synonymem – „Tak kolik »dolečků« dneska můžeš?“ ptali se lidé jeden druhého v restauracích a závodních jídelnách. Tloustnutí českého národa nesl a nese profesor Doleček těžce dodnes. „Každý druhý v republice má nadváhu a každý třetí je otylý – to není normální, s tím se musí něco udělat!“ dokáže se rozčílit ještě nyní, ve svých kmetovských letech. Nikdo by mu je nehádal, tak štíhlý a čilý je.
Nikdo to nechtěl dělat
Život Rajko Dolečka se dodnes točí – zjednodušeně řečeno – kolem nadbytečného lidského sádla. A jeho následků, jako jsou vysoký tlak, deformace kloubů, srdeční a cévní potíže, cukrovka a mnoho dalších komplikací. „A přitom je to tak jednoduché – příjem energie musí být v souladu s jejím výdajem,“ říká Doleček. Ale jedním dechem zároveň dodává, že obezita je nevypočitatelná a nespravedlivá.
„Někdo toho s odpuštěním sežere jako kůň a nic, zatímco druhý může zobat jako kanárek a tloustne. Každý máme jiné spalování.“ Jeho obor nechtěl počátkem 50. let nikdo dělat. Nebyl prestižní, spíše zdlouhavý a pracný, bez okamžitých nebo viditelných úspěchů. „Jenomže já měl za sebou válku, pak vojenskou službu a zvykl jsem si myslet dopředu. Jinak to nejde ani v medicíně,“ líčí Doleček dnes.
A tak v Ostravě, v tehdejším Krajském ústavu národního zdraví, otevřel v roce 1956 první endokrinologickou ambulanci.
Srbské začátky
Gymnázium vystudoval Doleček v Bělehradě, kde jeho otec zastupoval obchodní zájmy českých firem. Matka byla Srbka a mladý Rajko byl už tehdy polyglotem – hovořil německy, francouzsky a latinsky, později přidal ruštinu a angličtinu.
Za války se mu jazyky moc hodily, tlumočil ruským důstojníkům po osvobození Jugoslávie, pracoval v organizaci UNRWA pro pomoc válečným uprchlíkům, jednal s americkými generály v Terstu o dodávkách potravin.
Dodnes si pamatuje, jak poprvé letěl. „To bylo z rumunského letiště luboš na Ukrajinu, měl jsem naložit letecké motory pro jugoslávskou armádu. Ruští piloti byli namol opilí, ale tam i zpátky trefili.“
Když válka skončila, rodina Dolečkových přesídlila do Prahy a Rajko – po dvou semestrech lékařské fakulty na Bělehradské univerzitě – v roce 1950 promoval na Univerzitě Karlově. A narukoval do armády. „Já vím, na vojnu se často nadává, ale mně dala smysl pro povinnost a disciplínu a spoustu přátel.“ ¨
MUDr. Doleček, desátník aspirant, léčil vojáky v Plzni a pak i Dolanech u Karlových Varů. Poté, už v civilu, zamířil do Ostravy za svým osudem. A bezmála padesát let dělá jedno a totéž – odnaučuje lidi přejídání.
Televizní hvězdou
Bylo zákonité, že si doktora Dolečka všimla televize. Nikde nikdo takový nebyl. „Šéf studia v Ostravě Jan Neuls mě vybídl, abych napsal námět a šéf programu Jaroslav Blažek pak se mnou dal dohromady scénář. A tak vznikl Nebezpečný svět kalorií,“ vzpomíná Doleček. Úspěch byl neuvěřitelný. Deset dílů po pětadvaceti minutách doslova připoutalo lidi k obrazovkám. Přišlo přes devět tisíc písemných ohlasů a vynutily si pokračování tématu – tentokrát v seriálu Tajemný svět hormonů.
Pak přišlo téma cukrovky Nemoc pro pět milionů a moderování pořadu Dejte léta životu. Z Dolečka se stal fenomén, jeho přednáška Endokrinologická popáleninová traumata, kterou v roce 1969 přednesl v USA, mu získala i mezinárodní věhlas. Má spoustu přátel po celém světě, píše si s nimi, a protože odjakživa nesnáší nespravedlnost, dal se i na politiku.
Srbské srdce
„Já jsem byl vždycky nestraník a Západu a jeho demokracii jsem bezmezně věřil. Bombardování Jugoslávie aliancí NATO v roce 1999 mě z iluzí vyléčilo,“ říká profesor Doleček. Protestoval, psal, organizoval pomoc Srbům. Tehdejší americkou ministryni zahraničí Albrightovou viní z válečných zločinů. „Cožpak nevyprovokované přepadení suverénního státu, který se bránil ozbrojeným snahám o odtržení části svého území menšinou, nebylo válečným zločinem?“ ptá se.
Za svůj postoj dostal nejvyšší srbský řád Sv. Savy, z rukou pravoslavného patriarchy Pavleho. Je totiž pravoslavný křesťan, stejně jako jeho syn Branko i tři vnoučata. „Ale hlavně jsem lékař, pořád ordinuji, já to jinak neumím,“ říká v pracovně svého ostravského bytu, zavalené dokumenty. Píše totiž svoji další knihu.
