Čím právě jezdíte?
Momentálně Audi A7 TFSI Quattro, druhým vozem je Audi A6. Rodiče mají Kiu Venga. K tomu mám tři motorky, z nichž Honda 450 CBS je rozbitá. Ale to už je babička s rokem narození 1988. Pojízdná je Honda VTX 1800 a Harley-Davidson Sporster 1200.

Máte tedy zjevně hodně kladný vztah ke všemu, co má motor a k tomu dvě nebo čtyři kola…
Jsem každopádně velký fanda. Ovšem za ty roky, co používám především auto, se pro mě stalo takřka rekvizitou. Jenom za minulý rok jsem najezdil sedmdesát tisíc kilometrů, což je dost na to, že nejsem povoláním řidič. A to nepočítám kilometry ve druhém voze.

Začal jste řídit již v době, kdy to oficiálně nešlo?
Měl jsem vstřícného tatínka, který mě už jako malého kluka brával na polní cestě při řízení na klín. Poté co jsem dosáhl na pedály a věděl, jak a k čemu se používají, začal mi naše auto půjčovat.

Spočítal byste vaše vlastní osobní automobily?
Škoda 120, Mitsubishi Colt, Mitsubishi Carisma 1.8 GDI, což byl můj první automat. Následovalo BMW 530, Honda CR-V, znovu BMW 530, ale černé, Audi A6 a teď Audi A7.

Proč právě tahle značka?
Ze současných aut mi nejvíce vyhovuje, protože se můžu rozvalit, jak potřebuji, a nic mě neomezuje. Vyzkoušel jsem si jízdu škodovkami, fordem, volvem, saabem, hondou, ale všude jsem měl pocit, že mi středový panel tlačí pravou nohu tam, kam nechci. Snad jedině v superbu to trochu šlo, ale také to nebylo ono.

Řadíte se k příznivcům elektronických vymožeností automobilů?
Pokud jde o nejrůznější vychytávky, umím si představit, že bych se bez nich obešel. Na druhou stranu – proč se jich zříkat, když vám je auto nabízí. A to mám na mysli namátkou třeba automatickou převodovku, dešťový senzor nebo masážní sedačku, které jsem přišel na chuť zejména na dlouhých cestách. Když jedeme s přítelkyní 470 kilometrů za jejími rodiči, je příjemné, že z auta vystoupíte prakticky ve stejné pohodě, v jaké do něj lezete. A to platí také o našem psím miláčkovi.

Netropí při jízdě hlouposti?
Je to sedmiletý kříženec čivavy a jorkšíra a z auta vystupuje naprosto v pohodě. Vzpomínám, že jsme měli s rodiči kokršpaněla, který si s oblibou zalezl pod sedadlo řidiče a tam spal.

Platí podle předchozích slov, že jste příznivcem automatické převodovky?
Usnadňuje mi řízení zejména v městském provozu. Když budu chtít řadicí páku, půjčím si takové auto a půjdu si s ním zablbnout na okruh.

Řídíte motorky tak dlouho jako auta?
Motorky jsem měl doma dlouho zakázané. Maminka byla učitelka a několikrát musela jít na pohřeb svých žáků, kteří se zabili na mašinách. Navíc jako jedináček jsem na dvě kola musel na dlouho zapomenout. Ledy se začaly lámat až v době, kdy jsem si koupil prskolet značky Herkules, což je obdoba babetty. Když mi bylo kolem osmadvaceti, přišla hondička, která se ale brzo rozbila – a já neměl dodnes čas nechat ji opravit.

Projevuje se váš zápal pro motorky ještě jinak?
Jako malý kluk jsem jezdil s tátou o víkendech hodně na motokrosové nebo sajdkárkrosové závody, protože moje rodná Vysočina byla na tyhle události bohatá. Tenhle vztah k motorkám ve mně zůstal dodnes.

Jezdíte tedy s mašinou rychle, nebo si vychutnáváte cestování při nižších rychlostech?
Miluju, když se můžu na svém chopperu rozvalit a v sedmdesáti kilometrech se dívat kolem sebe, jak je to u nás v Česku krásné. Nemohl bych zalehnout na řídítka a klopit to do zatáček, to bychom tady asi spolu dneska neseděli. O to větší mám respekt ke klukům, jako jsou třeba Karel Abraham a jemu podobní v MotoGP, kteří tyhle věci umějí v neskutečných rychlostech. Ovšem pravdou je, že občas na playstationu mě takové závody baví.

Tak jako při natáčení seriálu Ordinace v růžové zahradě?
To jsme hráli jen nějaké dětské hry, nemělo to s klasickým playstationem nic společného. Říkalo se o mně, že jsem na počítačové hry maniak, ale to už dávno není pravda. Sem tam při natáčení nějakých filmových exteriérů sáhnu po iPhonu nebo iPadu a jen tak se sklouznu, ale stává se to čím dál tím méně.

Jaké automobily jste řídil při natáčení?
Těch bylo hodně, ale nejraději vzpomínám na mercedes a bavorák z třicátých let. To je úžasný zážitek, na druhou stranu neuvěřitelná dřina. Člověk třeba zjistí, jak zpohodlněl třeba jenom kvůli posilovači. Zaparkovat auto bez něj už je pěkná rachota.

Vzpomenete si na svou první havárii?
Moje zatím jediná vážnější spadá do období stodvacítky. Jel jsem se z Plzně podívat na hříbátka jedné kolegyně. Na silnici byla asi úplně ojedinělá ledová plotna, na které mi auto uklouzlo. Točil jsem volantem, šlapal na všechny pedály, až auto skončilo v příkopě se zlomenou přední poloosou. Naštěstí se nic jiného nestalo.

Musíte pokaždé sedět za každou cenu za volantem?
Můžu řídit nebo klidně sedět na sedadle spolujezdce, ale i vzadu. S Divadlem pod Palmovkou cestujeme autobusem, a když to moc nedrncá jako třeba po dálnici D1, tak i usnu.

Vadí vám něco v provozu na českých silnicích?
Nesnáším, když mě někdo omezuje a svým chováním nutí, abych dělal něco, co nechci. V první řadě bych promluvil jako motorkář a apeloval na řidiče v autech. Pochopte, že motorkář není blázen ani váš nepřítel! A když stojíte v koloně, neotevírejte jim schválně dveře, to je velká zhovadilost.

Tím výčet neřestí končí?
Taky si myslím, že se čeští řidiči nedívají do zpětných zrcátek tak často, jak by asi bylo záhodno. To souvisí i s chováním vůči motorkářům. A co už vůbec nechápu: nedávat blinkr.

Existuje ještě něco, co byste si jako řidič chtěl splnit?
Nedávno jsem si udělal řidičák na nákladní auto. Ještě bych chtěl zvládnout papíry na velký návěs a také autobus. Nevím, jestli to někdy budu k něčemu potřebovat, ale proč to nezkusit.

A něco originálnějšího na mysli nemáte?
Hodně si potrpím na retrostyl. Takže bych se chtěl svézt na motorce po legendární americké silnici Route 66. Myslím, že ať chceme nebo ne, vždycky si za sebou táhneme nějakou minulost. Občas stojí za to se do ní podívat, zda se můžeme z něčeho poučit.