Novou sílu a energii čerpá ve svém domě v Otvovicích. A také v Paříži, kde byla letos v létě hned dvakrát. Jednou se synem Filipem (14) v Disneylandu a podruhé sama na nákupech.

Vás ta Paříž nějak přitahuje! Nenapadlo vás, že byste se tam usadila a zkusila štěstí pod Eiffelovkou?
„Stále se někdo ptá, proč nezkusím štěstí v zahraničí a já pořád odpovídám, že lepší je být někde první, než jinde milióntá. Jsem spokojená doma, tak proč bych štěstí hledala jinde?“

Opravdu jste spokojená? Jste zrovna bez přítele, není vám někdy smutno?
„Občas... Každý někoho potřebuje, aby dobil energii. Ale zjistila jsem, že když opravdu dojde na lámání chleba, člověk se musí stejně spolehnout jen sám na sebe.“

A tím jste si jistá?
„Rozhodně.Vím, kde mám své místo, kam patřím a co chci. Štěstí ani lásku vám nikdo nepřinese, musíte je mít hlavně v sobě. Když tam nejsou, je to špatně.“

Přišla jste na to, proč všechny vaše vztahy skončily špatně?
„Nemyslím, že skončily špatně, jen skončily. Ptala jsem se sama sebe, jestli nedělám málo nebo naopak až moc, ale je to opravdu tím mým povoláním. Já prostě slabší muže nechci a ti silnější se chtějí cítit jako vůdce smečky. Ve vztahu pak vždycky přijde okamžik, kdy zjistí, že tu moji rychlost nezvládnou. I když vedle mě běží seberychleji, nakonec zjistí, že ten king jsem já.“

Nefandíte si příliš?
„Není to nic nafoukaného, možná víc smutného, je to prostě tak. Nerozhodla jsem se pro to, to mě donutil život. S trochou nadsázky můžu říct, že kdybych čekala, že se o mě někdo jednou postará a postaví třeba dům, tak doteď bydlím ve stanu.“

Jak má podle vás dobrý vztah dvou lidí vypadat?
„Jedno moudré přísloví říká: Muž musí ženu milovat a ona ho musí obdivovat. Pak to může fungovat.“

Je to ve vašem případě vůbec splnitelné?
„V tomhle jsem asi bohužel mimo jakoukoliv kategorii. Vždy jsem měla pocit, že láska má být taková, jakou mají moji rodiče. Jsou spolu od šestnácti let a prožívají život opravdu společně. Ale mně se to, ani když jsem se skoro stavěla na hlavu, nepodařilo. Mám prostě povolání, které mi nedovoluje se do určitých kritérií dostat. Není to jednoduchý být Bílá.“

Tak proč to děláte?
„To je můj život, pro který jsem se narodila a s tím se už nedá nic dělat. Přestat zpívat, to je jako kdybych přestala dýchat.“

Ale stěžovala jste si, že to nemáte jednoduchý...
„Nestěžuju si! Jen konstatuji, že ne vždy je to jednoduchý. Ten život, který mám, jsem si vybrala tam nahoře. Ničeho nelituju a jsem spokojená. I když jsem bez toho mužskýho.“

Kdyby vás cizí muž pozval na kafe, šla byste?
„Nevím....“

Proč? Měla byste strach?
„Ne, ale kolikrát myslíte, že někdo cizí pozval na kafe Karla Gotta? Nikdy nikdo. Takže na tuhle otázku neumím odpovědět. Navíc chci, aby nápadník pozval mě a ne holku z plakátu. Lidi nemluví na mě, ale na Lucii Bílou.“

Ale vy jste Lucie Bílá!
„Chci tím říct, že mě všichni posuzují podle svých představ a ne podle toho, kdo opravdu jsem. Neznají mě.“

Kde čerpáte energii, když jste v totálním mínusu?
„Na jevišti a taky doma. Nechala jsem si postavit jednu místnost, původně to měl být dětský pokojík, ale teď je to můj ráj. Je v bílé, jsou tam kytky, spousty křišťálů, obrovské okno a polštář, který si nosím všude s sebou. Uklidňuju se tam a relaxuju.“

Co považujete za svůj největší životní úspěch?
„Filipa a rodinu. Kdybych neměla je, bylo by to těžší. Taky tým lidí kolem mně, na který se můžu spolehnout a když mi není dobře, tak vím, že mě ochrání, že mi pomůžou.“

Je ještě něco, po čem toužíte?
„Ne, mám všechno co potřebuju. A ty nejpodstatnější věci se stejně nedají koupit. Mám rodiče, bráchu, se kterým si můžu promluvit, a syna, který mě potřebuje. Měla jsem pocit, že když nežiju ve dvou, je to špatně. Teď prvně mám pocit, že je to všechno správně. Přesně tak, jak to má být.“

Kdo vás dokáže nejvíce naštvat?
„Já sama sebe. Nesnáším svoje chyby, ať je to cokoliv! A ty neprozradím. Odpustit chyby druhému umím, mám posunutou hranici tolerance vůči okolí. Ale minimální vůči sobě.“

Chystáte desku, ale nejdřív jedete turné.Většinou se to dělá opačně, ne?
„Je to záměr, nejdřív si písničky »ozpívám« na jevišti a pak s větší jistotou půjdu do studia. Až všechno bude stoprocentní, pustím CD Bang! Bang! do světa.“

Máte na koncertech nějaké speciální požadavky jako třeba Madonna?
„Čaj a vodu si vždycky do šatny donesu sama. Stačí mi malý koutek, kde je jedna židle, kde se můžu zavřít a koncentrovat. Pravda je, že se ke mně všichni chovají jako k princezně, ale je to z jejich vlastní vůle, ne proto, že bych to vyžadovala.“

Lucie přišla na tiskovku v novém kratším účesu

Autor: Blesk – Tomáš Vrbenský

Máte spočítáno, kolik jste odzpívala koncertů?
„To se nedá uhlídat! Vždyť já ani nevím,co jsem dělala včera! (směje se) Třeba vůbec nevím, kam jedeme, řeknou mi to až na místě. Ukážou mi cestu na jeviště a řeknou, kolik tam bude lidí. Víc vědět nepotřebuju. Možná to bude znít nadneseně, ale to, co Madonna odjede během roku, já mám za měsíc. Koncerty, zkoušení, natáčení. Vrátila jsem se ve tři ráno, v šest vstávala s Filipem do školy a v sedm u mě byla vizážistka, abych v jedenáct mohla být na tiskovce a děsně v pohodě.“ (směje se)

A byla jste?
„A víte, že jo? Miluju svoji práci a ta mě dobíjí.“

Koncertní šňůra, to znamená davy fanoušků, kteří vás doprovázejí opravdu všude...
„To ano a občas jsou nemilosrdní. Na koncertech je to dobré, tam mám spoustu elánu a dodávají mi energii. V divadle je to ale jiné. V Karlíně jsem chráněná, tam nevědí, kdy přijdu a odcházím. V Ta Fantastice je to horší. Občas jsem doprovázená z parkoviště až do šatny a obráceně. Nikdo nechce pochopit, že moje síla na jevišti končí, potřebuju se po představení trochu zklidnit. Nejsem tak dobrý hráč, abych mohla emoce okamžitě utnout. Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju, ale chovat se k někomu láskyplně, neznamená dovolit mu všechno!“

Takže se na vás občas fanoušci i zlobí?
„To víte, že jo! Třeba proto, že nemají moje číslo. Kdysi ho měli a různě ho rozdávali, tak ho často musím měnit. Stačí, když vám třicet lidí několikrát za den pošle sms a čeká odpověď. To je nad mé síly a musím se šetřit, protože by to jinak nešlo. To neznamená, že si fanoušků nevážím. Ale musí se najít ta správná hranice.“

Jaké to je být pořád na vrcholu?
„Když se vám něco podaří na začátku, může to být štěstí začátečníka, ale když to držíte dlouho, tak je to obrovská zodpovědnost a stojí to spoustu sil.

Jaký je váš recept na udržení si pozici pěvecké jedničky?
„Je to stejné jako v přírodě - nesmíte ukázat slabost, jinak vás ostatní sežerou. Lidi jdou jen za silným člověkem, za chudinkou nikdo.“

Jste stejně silná, i když na vás někdo třeba jen slovně útočí?
„Nedávno se mi stalo, že jsem se vracela z koncertu do hotelu, kde byla svatba. Nevěsta mě poprosila, jestli by se se mnou nemohla vyfotit. Viděl to nějaký svatebčan, přišel a mně i nevěstě do očí říkal, ať se na mě vykašle! Citovat ho nemůžu, protože jeho slovník byl mnohem peprnější.“

Bránila jste se?
„Řekla jsem mu, že je mi líto, že se mu nedaří. Hned se se mnou začal hádat, že je v pohodě.
Odpověděla jsem mu, že kdyby byl, tak tady svými výstupy neobtěžuje ostatní. Už toho mám za sebou dost, aby mě něco takového dokázalo rozhodit.
Stejně tak mi říkají, že když zpívám, nedá se na mě dívat, protože se mi křiví obličej. Tak ať se každý na sebe podívá do zrcadla, jak vypadá, když křičí. Jako stále někdo řeší, proč se oblékám do černé.“

Proč?
„Protože se mi chce. Když budu mít chuť na puntíky nebo růžovou, což doufám se nikdy nestane, tak budu nosit růžovou a puntíky.“

Posloucháte vůbec názory ostatních?
„Některé věci konzultuju, ale ve finále se vždy rozhoduju sama. Vím co chci a nenechám sebou manipulovat. Ať je to muzika, texty, vizážistka, návrhářka. Já jsem ten, kdo to prezentuje a nosí. Všichni pak odejdou, ale na jevišti budu jen já. Jsem vlajková loď celýho týmu a prostě někdy musím říct rozhodné ne! Kdybych na všechno řekla ano, tak se zblázním.“

Říkáte to své rozhodné ne i v divadle? Šušká se, že Ta Fantastika pomalu končí. Je to tak?
„V žádném případě nekončíme, jen jsme zvolili jinou strategii. Jako spolumajtelka divadla a producent musím být flexibilní a musím věci umět měnit podle situace. Máme padesátiprocentní koprodukci v karlínském divadle s Carmen a teď chystáme další velký společný projekt. V Ta Fantastice tak zůstane černé divadlo, které hrajeme někdy i 2krát denně. Muzikálový repertoár záleží především na divácích. Každá hra má sovu životnost a že doteď máme Láska je láska a Excalibur na repertoáru, považuji za obrovský úspěch.“

Myslíte někdy na to, že jednou budete v hudebním důchodu?
„Umím si představit, že se na chvilku stáhnu, ale jen proto, abych zase vybuchla. Ale že bych nadobro skončila, to ne! Nemám důvod a navíc mě to baví. Ovšem také je pravda, že moc neplánuju. Když člověk kouká příliš dopředu, tak zakopne. Mám jasno tak do roku 2011, a to stačí.“