Ztracené iluze

30. října 2008 | 09:19

Po dokončení druhého ročníku vysoké školy jsme se se svými přáteli spolužáky domluvili, že odcestujeme na prázdniny do ciziny. Naším cílem byla Amerika.

První tři měsíce jsme tam chtěli pracovat a pak ji celou projet od severu na jih. Splnil se mi sen. Letěla jsem na druhý konec světa. Těšila jsem se, že poznám nové lidi a uvidím krásnou přírodu.

Pracovali jsme na farmě a dělali všechno možné. A přestože práce byla někdy náročná, bavila mě. Zdokonalila jsem se v angličtině, poznala ještě lépe své české přátele a navázala nová přátelství s lidmi ze všech koutů zeměkoule. Byla jsem spokojená a šťastná.

Když se blížil konec našeho pobytu na farmě, rozhodli jsme se, že to pořádně oslavíme. Celý večer po mně pokukoval můj kamarád z Čech. Báječně jsme se bavili, ale nic víc. Mně se sice také líbil, ale měla jsem trochu strach, že románek by mohl narušit naše přátelství. Večer se mi na chvíli ztratil z očí, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam. Asi jsem měla…

Druhý den ráno jsme byli připraveni vyrazit, když vtom nás s kamarádkou vyděsil nějaký rozruch ve vedlejším pokoji. Šly jsme se tam podívat. Na posteli ležela naše kamarádka ze Švédska. Byla umazaná od krve a měla potrhané šaty. V noci se ji někdo pokusil znásilnit. Šla potmě do chaty, ale zezadu jí někdo zakryl ústa a odtáhl ji do lesa. Naštěstí se jí podařilo násilníkovi utéct. Nesledoval ji. Ale protože byla hodně vyděšená, zůstala ukrytá v lese a vrátila se oklikou až za svítání. Bylo mi jí strašně líto.

Asi třetí den po odjezdu z farmy jsme se ubytovali v levném penzionu. Chvíli jsme seděli v baru, ale nebylo mi dobře, a proto jsem šla na pokoj. Vzala jsem si prášek na bolest hlavy a zalezla do postele. V polospánku jsem vnímala, že někdo přišel do pokoje. Myslela jsem, že je to kamarádka a nevěnovala jsem tomu pozornost.

Někdo se posadil ke mně na postel. Bylo mi to divné, ale než jsem stačila cokoliv udělat, zakryl mi rukou ústa. V pokoji byla tma a já mu neviděla do tváře. Strhl ze mě deku, začal mě osahávat a rval ze mě oblečení. Pokoušela jsem se bránit, ale marně. Byl příliš silný. Při obraně jsem násilníka sekla nehty do ruky, kterou mi držel ústa. Přemohl mě, i když jsem se ze všech sil bránila. Cítila jsem strašnou bezmoc a bolest. Byl to nejhorší okamžik mého života, má noční můra. Uhodil mě do obličeje, ale jeho rána úplně ustoupila tomu ostatnímu. Tu noc mě znásilnil.

Když bylo po všem, odešel. Tekly mi slzy, cítila jsem se strašně zneužitá, ponížená a špinavá. Okamžitě jsem se šla umýt a zničila jsem všechny důkazy toho hrozného zážitku. Nevím, kolik času uteklo, než na pokoj přišla kamarádka. Ptala se mě, co se stalo, a já hloupá jsem jí nic neřekla. Oteklý obličej jsem vysvětlila pádem ve sprše…

Druhý den jsme odjeli pryč. Nikomu jsem nic neřekla, ale kamarádka si všimla, že jsem nějaká divná. Vymluvila jsem se, že mi stále není dobře, ale pořád jsem na to musela myslet a chtělo se mi brečet. Dva dny po znásilnění mi kamarád, který se mi tak líbil, pomáhal s batohem. Všimla jsem si, že má poraněnou ruku. Když jsem se ho zeptala, co se mu stalo, jen se na mě podíval. Okamžitě jsem poznala, že přede mnou stojí moje noční můra. Šokovalo mě to a vyděsilo zároveň. Co když to udělá znovu?

Zbytek cesty jsem vydržela jen s vypětím všech sil. Po návratu domů jsem se jednou svěřila kamarádce, která se mnou byla v Americe. Nevěřila mi a ještě si myslela, že dotyčnému chci schválně uškodit… Přestala jsem se se všemi stýkat, ale kdykoliv HO potkám ve škole, okamžitě se mi vybaví ta strašná noc. Věřila jsem mu, a on mi ublížil. Dodnes lituji, že jsem to hned někomu neřekla. I dnes spím v cizím prostředí s rozsvíceným světlem, mám strach.

Čtenářka Hana

Autor: zpracovala: mif
Související články
DesktopMobile