Osudový zlom

15. října 2008 | 09:21

Měla jsem se vdávat. Byla jsem snad ta nejšťastnější žena na světě. S přítelem jsme se seznámila na zábavě a od té doby jsme se od sebe nehnuli ani na krok.

Bylo mi 22 let, on byl o 3 roky starší. Stal se z nás nerozlučný pár. Všichni nás brali jako dokonalou dvojici. Přátelé i rodina předpokládali, že se jednou vezmeme.

Asi po půlroční známosti jsme začali plánovat společnou budoucnost. Připadalo mi, že Honzu znám celý život. Ve všem jsme se doplňovali. Sice jsme se občas v něčem neshodli, ale to přece ke každému vztahu patří.

Nejdříve jsme spolu začali bydlet v menším bytě. Po roce známosti jsme se rozhodli, že bychom mohli bydlet ve "vlastním". Zařídili jsme vše potřebné a za pár měsíců jsme bydleli. Přistavěli jsme u Honzových rodičů. Nic není stoprocentní. To jsem zjistila, když jsem jednou nedostala menstruaci, přestože jsem pravidelně užívala antikoncepci. Zašla jsem k doktorovi, a ten potvrdil mé podezření. Byla jsem těhotná. Nemohla jsem se dočkat, až to oznámím Honzovi.

Připravila jsem slavnostní večeři a zabalila jsem do krabičky dudlík. Když přišel Honza z práce, byl překvapený. Ještě více ho překvapil obsah krabičky. Poznala jsem na něm, že má radost. Byl to nádherný a nezapomenutelný večer. Rozhodli, jsme se tedy, že se vezmeme. Tak nějak to vyplynulo z dané situace a byl to přirozený vývoj.

Plánovali jsme svatbu a byli jsme šťastní. Naši rodiče žili jen pomyšlením na první vnoučátko a my na naše první dítě. O to větší překvapení jsme zažili, když lékař na ultrazvuku zjistil, že miminka budou dvě. Radost byla dvojnásobná.

Oči mých holčiček mi moc připomínají manžela.
Oči mých holčiček mi moc připomínají manžela.
Autor: ilustrační foto: SHUTTERSTOCK.COM

Svatbu jsme naplánovali na začátek léta. Ráno před obřadem jsem se oblékla do svatebních šatů a čekala, až budu moci jít k automobilu, který mě odveze na radnici. Najednou do pokoje vrazil Honza, dal mi pusu a pohladil mě po bříšku. "Už za hodinu," řekl se smíchem. "Co tady děláš? Přináší to smůlu vidět nevěstu před obřadem!" zlobila jsem se na oko, ale také jsem se smála. Pak opět odešel.

Nadešel čas a já šla k automobilu. Budoucí tchyně mi oznámila, že nastala změna – já pojedu napřed na radnici a Honza přijede až po mě. Čekala jsem před radnicí na svého prince, ale ten nepřijížděl. Deset minut, patnáct minut, půl hodiny...

Po nekonečně dlouhé době přijelo policejní auto. Čekala jsem, že vystoupí můj snoubenec, ale mýlila jsem se. Vystoupil strážník a s vážnou tváří se blížil k nám. Tušila jsem, že je něco v nepořádku. Tón jeho hlasu to potvrzoval. A pak nám to oznámil. Řekl nám tu strašnou věc, kterou jsem zpočátku absolutně nechápala. Oznámil nám, že je Honza mrtvý! Nevěřila jsem mu, kroutila jsem hlavou. Věděla jsem, že to nemůže být pravda. Ale byla. Zhroutil se mi svět a já jsem omdlela. Později, když jsem se probrala, nebyla jsem vůbec schopná rozumně uvažovat. Absolutně mi to nedocházelo. Můj nešťastnější den se rázem změnil v nejhorší den mého života.

Honza mě chtěl překvapit a já dodnes nevím čím. Vím ale, že na křižovatce mu nepozorný řidič nedal přednost. Honza byl na místě mrtvý. Můj nastávající zemřel v den naší svatby, když chtěl, abych na tento den nikdy nezapomněla. Ano, nikdy nezapomenu.

O pár měsíců později se mi narodily dvě nádherné holčičky, které nikdy nepoznají svého tátu. Je to už přes tři roky a já se necítím na to, abych navázala nějaký vztah. Bydlím s dětmi u Honzových rodičů a každý jejich úsměv mi ho připomíná. Nikdy na něj nezapomenu a už nikdy nebudu žádného muže milovat tak jako jeho.

Čtenářka Zdeňka

Autor: připravila: jaš; mif
Související články
DesktopMobile