9°C
Vím, že dříve než o kariéře lékaře jste na střední škole uvažoval o novinařině. Proč jste se nestal žurnalistou?
Protože byl začátek 80. let minulého století a mně rychle došlo, že bych do novin mohl psát o politice, tedy jen o soudruzích ze strany, nebo o sportu, tedy o Spartě a Slávii, a já fotbal nesnáším.
Takže se u vás následně dostavilo vzplanutí k medicíně?
Nešel jsem na medicínu, protože bych chtěl léčit lidi. Za prvé - vystudovat medicínu bylo prostě považováno za nejtěžší a já jsem chtěl jít na nejtěžší školu. A za druhé – chtěl jsem jít někam, kam nedosahovalo působení mého otce. On trval na tom, abych následoval rodinnou tradici a šel studovat geologii. Ale možná jsem byl přeci jen trochu ovlivněn svým prastrýcem, který dělal vesnického doktora.
Dnes vedete v pražské Nemocnici Na Homolce největší české kardiologické pracoviště mimo jiné zaměřené i na léčbu srdečních arytmií…
Ročně u nás naimplantujeme 500 defibrilátorů, 700 kardiostimulátorů, 128 bezdrátových kardiostimulátorů a provedeme tisícovku katetrizační ablací srdečních arytmií – to je zákrok, při němž se působením tepla zničí ta část tkáně srdečního svalu, která zodpovídá za vznik a šíření arytmie.
Když provádíte nějaký zákrok na srdci, nemáte posvátný pocit?
Nemám. Je to jako běžné pilotování letadla, tam mají piloti také v rukou život spousty lidí. Ano, ten pacient je na mně v té chvíli závislý, ale kdybych si to připouštěl, nechal se tím znepokojovat, tak se zblázním. Prostě to beru racionálně a odvedu svou práci.
Mezi vašimi pacienty jsou i mnohé české celebrity, jak politické, tak z řad umělců. Na jejich zdraví, které řešíte, jsou upřené zraky veřejnosti. Jak se to dá ustát?
Jsou to stejné případy jako stovky jiných a já se jim věnuji jako všem ostatním: s vysokou mírou profesionality, abych udělal dobrý výkon, který bude mít dobrý výsledek. Kdybych se snažil něco dělat jinak, než standardně, protože je ten pacient celebrita, mám nakročeno k neúspěchu.
Platí pro všechna srdce stejná pravidla, jak je udržet zdravá, nebo je každý člověk jiný? Co říkáte na argumenty typu: byl nekuřák a stejně dostal infarkt?
Výsledky studií, provedených na mnohatisícových souborech lidí, nám dávají možnost pochopit nějaké principy. A jestliže víme, že ze stovky lidí, kteří kouří, zemře 10 na nádor plic, na akutní infarkt myokardu nebo na cévní komplikace, tak je jasné, že to má nějakou souvislost. Že někoho, kdo hulí jak komín, žádná ze zmíněných diagnóz nepotká, je ale taky možné. My jsme zatím do detailu nepochopili procesy, které ovlivňují vývoj choroby. Ale i kdybychom je pochopili, tak pořád budou existovat výjimky.
A dá se zjistit, jestli právě já mohu „beztrestně“ kouřit a nemusím se o své srdce bát?
Zjednodušeně říkám svým pacientům: Leccos jsme si vyrobili – třeba auto. A když na něm budeme chtít něco ovlivnit, víme jak. Ale na vývoji člověka, tedy nás samých, jsme se nepodíleli. A v organismu fungují procesy, které jsou na nás nezávislé, a neumíme je ovlivnit. Snažíme se je prozkoumat, ale stoprocentního poznání asi nikdy nedosáhneme.
Manuál pro zdravé srdce tedy neexistuje?
Samozřejmě existují preventivní postupy a jsou věci, kterými si lze srdce víc zhuntovat, nebo naopak šetřit. Ale je to už spíš filozofická otázka, jestli když omezím kouření, když budu takzvaně zdravě jíst a konzumovat malé dávky alkoholu, což se dnes pokládá za prevenci srdečních chorob, bude to mít konkrétní dopad konkrétně na mě.
A co pohyb? Jeho přínos pro srdce je také relativní?
Když bude pohybu dlouhodobě nadbytek a bude příliš intenzivní, nemusí to srdci prospívat. Maratonští běžci mají například vyšší výskyt časté srdeční arytmie – fibrilace síní. Jinak je zcela jistě dobré být aktivní. Ona dnes pohybová aktivita z běžného života velmi rychle mizí, a zajímavé je, že se přesto život nezkracuje, nýbrž prodlužuje. Jak je to možné? Navíc se stále zvyšuje míra stresu, kterým jsme zatížení. Vzdor tomu počty úmrtí na kardiovaskulární onemocnění nestouply, ba naopak. Je to díky prevenci, stravě, životnímu prostředí, díky diagnostickým a léčebným možnostem. Proč?
Takže stres není takový strašák? Jak jste na tom vy sám?
Stres je to, co mě „dopuje“. Když nemám stres, jsem nervózní. Pokud jde o následky stresu: nevadí stres samotný, ale důležité je, jak jsme schopni vybalancovat svými regulačními mechanismy náhlé extrémní vypětí, které je následováno extrémním klidem. Tento výkyv je zřejmě pro organismus problém.
No a pak má člověk infarkt a řekne se, že to byl následek stresu.
To je pravda. Dokonce jedna finská studie prokázala, že největší výskyt infarktu myokardu byl v pondělí ráno. Bylo to po víkendu, lidé ještě nebyli ve stresu, oni stres teprve očekávali! Infarkty tedy může asi zapříčinit strach ze stresu, strach ze změny.
Lékaři trpí velmi často syndromem vyhoření. Nebojíte se ho?
V průběhu let jsem pochopil, že možná mám nějaký dar od Boha, který způsobil, že se prací hodně bavím. A hlavně mne baví komunikovat s lidmi. Za víc než čtvrt století, co jsem kardiologem na Homolce, bych už měl být tak třikrát, čtyřikrát vyhořelý, ale to se mi nestalo. Baví mne být v kontaktu s pacienty.
Když pacient nevnímá, že on je také součástí procesu léčby, to mě rozhodně nenabíjí. Nepošlu pacienta na žádný výkon, pokud on sám nebude vědět, že to chce. Když je pacient naladěn pozitivně, dovolím si udělat i složitější zákrok, protože vím, že takoví lidé to takzvaně „dají“.
Hodně se teď řeší právě vztah mezi lékařem a pacientem. Je hodně důležitý?
Když se povede nějaký zákrok, léčba, já ho neumím prožívat jinak, než ho sdílet se všemi, kdo tam v té chvíli jsou – se sestrami, s lékaři a hlavně s pacientem. A ten když je nabitý pozitivní energií, vlastní zákrok a následná léčba vždy probíhají lépe.
A když se pacient bojí?
Tak ode mě uslyší: Takhle ne! Vy mi pomáháte tím, že máte pozitivní vztah k tomu, co tady děláme. Nebudu dělat nic přes něčí nevůli, protože to vždycky dopadne špatně.
Taky se říká, že k pánům profesorům, tím teď myslím i vás, se obyčejný nemocný člověk vůbec nedostane. To štěstí prý mají jen celebrity a protekční pacienti.
Možná jsem tak trošku „jiný“ profesor, ale jsem přesvědčen, a to i v rámci celé České republiky, že opak je pravdou. Lidé si kontakt na mě najdou, chodí mi od pacientů řada e-mailů a ještě se mi nestalo, že bych někomu vědomě neodpověděl. Píšou mi úplně obyčejní lidé. A musím říct, že čím obyčejnější člověk, tím víc mě to zajímá.
Více zajímavých rozhovorů se dočtete v aktuálním lednovém čísle Blesku Zdraví, které je nyní v prodeji.
