ŽIJU jako předtím | Pro ženy | Blesk.cz

ŽIJU jako předtím

23. května 2005 | 17:00

Když se Milada Kerndlová o své nemoci dozvěděla, probrečela celý den

Milada Kerndlová je jednou z mála žen, které zcela otevřeně a bez zábran hovoří o tom, že prodělaly rakovinu prsu. Možná i proto, že Milada chce jít příkladem ostatním pacientkám s touto zákeřnou nemocí a ukázat jim, jak se schorobou vypořádat. Když kvůli chemoterapii přišla o vlasy, nosila paruku. * Jak vám bylo, když vám lékař oznámil diagnózu? Sama jsem cítila, že se se mnou něco děje. Byla jsem často unavená a v únoru jsem cítila podivný tlak na levém horním prsu. Nahmatala jsem bulky a říkala si: "Jen aby to nebyl nádor." Po vyšetření mammografem, jsem šla ještě na ultrazvuk a na biopsii. Věděla jsem, že něco není v pořádku, ale doufala jsem v dobré výsledky z histologie. Asi za týden mi paní primářka zavolala a oznámila mi, že výsledky jsou bohužel pozitivní. Doma jsem to řekla manželovi, který před deseti lety taky prodělal rakovinu. Plakal a mně bylo líto, že jsem všem způsobila starosti. Probrečela jsem celý den. Se svou nemocí jsem ale začala tvrdě bojovat - podstoupila jsem operaci, chemoterapii i ozařování. * Co vám tehdy proběhlo hlavou? Že se nevzdám a budu bojovat za to, abych byla zase zdravá, protože moje rodina mě potřebuje. * Kdo další se dozvěděl o vaší nemoci? Řekla jsem to mámě. Muselo to pro ni být strašné, protože můj táta zemřel na rakovinu, když mu bylo dvaapadesát. * Jak na to rodina reagovala? Všichni mě podporovali. Hlavně jsme žili tak, jako by se nic nedělo. Pokud jsem se cítila dobře, všechno fungovalo jako dřív, když mi bylo zle, ležela jsem. * Chodila jste často na pravidelné prohlídky? Přibližně jednou za rok. Na mammografii jsem byla poprvé, když mi bylo 45 let. Když jsem tam šla vloni v únoru, už byl malér. * Dávali vám lékaři velkou šanci na vyléčení? Šance je vždycky. Záleží jen na pacientce, jak to zvládne. Operoval mě pan docent Pačovský v porodnici na Obilném trhu v Brně. Na onkologii mě léčila paní primářka MUDr. Neumanová, která mi navrhla, abych podstoupila novou, 14denní radikální léčbu, a já to udělala. Věřila jsem jim. * Zkoušela jste i alternativní léčbu? Na prvním místě jsem věřila lékařům, ale pila jsem i různé čaje, například čistou aloe - ta mi pomáhala. * Jaký okamžik pro vás byl tím nejhorším? Nejhorší byla chemoterapie. Bylo mi zle, vypadaly mi vlasy, a to mě dost vzalo. Poslední série byla velmi bolestivá pro klouby, měla jsem zimnice a moc jsem se potila. * Kde jste našla sílu léčit se a věřit, že všechno dobře dopadne? V sobě a také v příkladu svého muže. Byl na tom daleko hůř než já, jeho šance na vyléčení byla téměř nulová. Taky jsem si říkala, že kdybych se zabila v autě, jsem pryč hned. Ale v tomhle případě se ještě dalo něco dělat. * Jak se vám po této nemoci změnil život? Snažím se žít jako předtím. Mám samozřejmě velké potíže, ale nemluvím o nich. Hlavně se nenervuji jako dříve. Pokud jsem unavená, klidně si na chvilku lehnu. Práce, ta mi neuteče.

Související články