U vzniku terapie tmou stáli v Čeladné dva muži – doktor Andrew Alois Urbiš, který s nápadem přišel, a ředitel centra Milan Bajgar, fandící novým věcem v medicíně. Z kiosku s občerstvením se díky jim letos v únoru v lázeňském parku vyklubala vila Mátma (neboli »moje tma«). Tam se nejméně týden léčí přepracovaní, stresovaní a »vyhořelí« lidé, blízcí duševnímu vyčerpání. Já měl jen jeden den. I tak stál za to.

První byli mniši

„Terapii tmou používali tibetští mniši při meditacích a sebepoznání i řadu týdnů,“ říká doktor Urbiš, když mne vede do vily Mátma. „My léčíme hlavně psychosomatické potíže, vzniklé ze špatného prostředí, nedobrých mezilidských vztahů a přetechnizovaného světa.“ Izolace od toho všeho prý

člověka znovu nastartuje, oživí jeho nervovou soustavu, zbaví napětí. Za sebou už ji v Čeladné má kolem čtyřiceti lidí včetně Václava Cílka, ředitele Geologického ústavu Akademie věd, herce Jaroslava Duška a dalších  celebrit.

Omamná síla aromaterapie

Seznámení

Nejprve si vnitřek vily okouknu. Předsíňka se dvěma dveřmi (jednou denně někdo přinese stravu, zvonkem varuje klienta uvnitř, aby se zavřel v hlavní místnosti, a pak teprve otevře druhé dveře a vejde), za nimi jídelní stůl a skříňka s potravinami, pak hlavní místnost (4x4 metry) s postelí, polohovacím křeslem, rotopedy a vedle – v další předsíňce – WC a koupelna. Pro ty, kdo nevydrží, je ve zdi skříňka se spojením na doktora Urbiše, ředitele Bajgara a vedoucí sestru. Jsou vždycky v dosahu a pár minut rozhovoru s nimi, jak sám poznám, zažehná krizi. Pokud někdo ztratí nervy, rozsvítí vypínač (jištěný lepicí páskou), rozpečetí nachystanou schránku s klíči, odemkne si a odejde. Jeho terapie tím ale končí. Seznamuji se se vším asi tři minuty, za světla. Pak doktor Urbiš zhasne a já vilu obejdu po hmatu. Na WC pro jistotu splachuji, v koupelně pouštím vodu. Rozloučíme se, je pátek, půl desáté ráno.

Krize

Šaty věším na židli, na kterou jsem se začal dívat ještě světla. Teď se mi to hodí. došmátrám k posteli. Nevidím a neslyším vůbec nic, připadám si, že bych takhle vydržel věčně. Pomalu na mě leze spaní, začínám klímat… Budí mě pocit, že nemůžu dýchat. Potím se, lapám po dechu, snažím se vybavit si, jak dlouho tu jsem. Ztráta pojmu o čase je ale naprostá. Hodina, nebo půl dne? Nevím.

Cítím úzkost, zdá se mi, že vzduchu je opravdu málo. Vybavuji si, že doktor Urbiš jede v sobotu na dovolenou. Co když už je sobota? Co když se mu něco stalo? Co když nejde klimatizace? Vydýchám si vzduch? Snažím se nezmatkovat, uvažuji, ale toho vzduchu kolem je opravdu míň a míň!!! Po hmatu se plížím ke spojovací skříňce a mačkám nějaké tlačítko. Ozývá se ředitel Bajgar.

Řešení

„Dobrý den, prosím vás, nechci zmatkovat, ale mám pocit, že se tu ve tmě dusím.“ „Vy jste ten reportér Nedělního Blesku?“ ujiťuje se ředitel a uklidňuje mě. „Klid, krizí procházejí takřka všichni. Doktor Urbiš za nimi každý den chodí na pár minut pohovoru, pošlu ho za vámi.“ Zaplať pánbůh! Ještě se dozvím, že je poledne! Když můj spasitel přijde, říká, že podobné pocity zakusil, když sám na sobě terapii tmou zkoušel. „Jenomže to jsem byl patnáct metrů pod zemí v jedné z někdejších pohraničních pevností v Beskydech. Bez WC, sprchy a možnosti spojení s kýmkoliv.“ Stydím se. Když odejde, umiňuji si, že vydržím. Koneckonců všichni, kteří »tmu« absolvovali a s nimiž jsem hovořil, si ji pochvalovali!

Konec

Zpívám si, recituji, šlapu na rotopedu, sprchuji se. Pak v posteli slyším, jak mi kručí v břiše. Piji balenou vodu, které je tu nejmíň dvacet lahví. Ochutnám z termoboxu vegetariánský salát (jiná než vegetariánská strava se neservíruje), dám si sušenou (asi) meruňku a pár oříšků. Nevidím, co jím, a ztrácím hlad. Vezmu si jablko a vracím se na lůžko. Myslím na rodinu, práci, zkouším zpytovat svědomí, hledat na sobě (i na jiných) chyby, usínám a probouzím se. Existuji v jakémsi příjemném polovědomí a zdá se mi, že už je nejméně úterý, ne-li středa. Pak se ozve zvonek u dveří, vejde doktor Urbiš a říká: „Vstávejte, je sobota, půl desáté ráno.“ Nasadí mi černé brýle, počká, až se obléknu, a odvede mě na snídani. Je konec. Dobrý a příjemný! Byl jsem ve tmě sice kratší dobu na rozdíl od ostatních, ale jistý vliv to na mě mělo: zhubl jsem dvě kila!

Uvolněte se. Zkuste terapii něhou