1°C
Víte, co jsou to soft skills? Jsou to tzv. měkké dovednosti, mezi které patří umění komunikace, sebeprezentace, ochota přijímat konstruktivní kritiku, schopnost pracovat s ní, těžit ze svých silných stránek, umění spolupracovat a mnohé další. Wellbeing pak zahrnuje možnost „cítit se dobře“. Cítit se v bezpečí, být na místě, které vás přijímá a nechává růst vaše silné stránky a netrestá vás za ty „slabé“. Můžete být tím, kým jste. Jak tohle jde dohromady s českým školstvím?
Makej, přines jedničku, buď nejlepší
Školy byly ještě před pár lety výhradně o známkách, výsledcích, jež se sledovaly podle nějakých předem daných měřítek. Ta vůbec nezohledňovala talenty, silné a slabé stránky. Bylo jedno, co je dítěti vlastní, k čemu tíhne, co ho baví, na co má nadání. Byly tu tabulky, předsudky, biflování a učitelská autorita. Už to samo o sobě stálo přesně za tím, že jsme i my ve svém dětství vnímali školu jako místo, kam se chodí „za trest“. Známkování a hon za jedničkami zvyšují soutěživost, podněcují k podvádění, opisování, učí „žalovat“, srážet slabší, učí egocentrismu a mnohde jsou minimálně jedním z důvodů vzniku šikany. Tohle nastavení, tabulkové přístupy a tlak na výkon třídí děti na lepší a horší, na šprty a pětkaře. Vítěze a loosery. „Protože pokud někdo projde takovým vzděláváním, je vystavován riziku, že si v sobě celoživotně ponese nastavení, že jeho hodnota je daná jen tím, jestli je, nebo není lepší než ostatní, což se pak stává živnou půdou pro celoživotní traumata,“ vysvětluje Mgr. Michaela Stoilova z organizace Hodnotové vzdělávání Cyril Mooney.
Éra hodnotového vzdělávání
Důležité je, že se objevují už také školy, které jsou progresivní a snaží se odklánět od výkonu například k tzv. hodnotovému vzdělávání. „Mohu usuzovat pouze ze svých zkušeností, kdy v rámci vzdělávání pedagogů jezdíme po celé republice a vstupujeme do tříd, abychom ukazovali nové přístupy v práci s dětmi přímo v praxi… V tomto směru minimálně na prvním stupni zlepšení vidím,“ potvrzuje Michaela Stoilova s tím, že je vidět posun v přístupu k dětským emocím, v práci se soft skills i v chápání dětí jako samostatných osobností. „Stále jsou v učitelských sborech ti, u kterých si myslím, že by učit neměli, ale celkově bych řekla, že už převažuje snaha dětem rozumět, učit je znát vlastní hodnotu i starat se o svět, ve kterém žijí,“ říká.
Dovednosti pro 21. století
Ač se to možná nezdá, právě takový přístup ze strany školy v dětech často probouzí motivaci ke vzdělávání. Podporuje v nich zájem o nové věci i dává prostor růst v tom, v čem jsou děti, každé jednotlivě, dobré. Navíc je takový přístup připravuje na dospělý život. Během něj nepůjde o to, jestli měly vyznamenání, ale jestli jsou schopné pracovat v týmu, těžit ze svých dovedností, dělat zodpovědná rozhodnutí nebo budovat zdravé vztahy. Právě to jim nabízí hodnotové vzdělávání, které učí znát děti jejich vlastní hodnotu i vnímat hodnotu toho, v čem žijí. Vede je k empatii, naslouchání. „Proto je například jedním z pilířů vrstevnické vzdělávání, kdy si děti vzájemně opravují písemné práce, ti, kteří něčemu nerozumí, se ptají těch, kteří látku pochopili… A funguje to nejen v rámci třídy, ale i mezi ročníky a je to užitečné pro všechny strany. Ti, kdo předávají své vědomosti, se tím posouvají jako osobnosti. Problém vysvětlený spolužákem zase děti často pochopí lépe než od učitele. A učitelům pomáhá podobný přístup nastavit laskavější klima v kolektivu, setřít rozdíly, zmírnit riziko šikany – protože místo soutěže přináší spolupráci. Je tam hodnotový přesah i v tom, že se dělíme o to, co máme, a mnoho dalších pozitiv,“ dává příklad Michaela Stoilova.
Změnit se musí celkový koncept, ne jedna škola
České školy už jsou často na takový přístup připravené. Tedy pokud mají osvícené nejen pedagogy, ale také ředitele. Protože právě oni mohou pokrokovým pedagogům vytvářet vhodnou půdu pro změny k lepšímu. K tomu je v první řadě třeba svobodné prostředí, v němž se učitelé nebojí experimentovat, zároveň vědí, že se mohou obrátit o radu ke kolegům a o podporu k vedení. Důležité je také sladění vize v rámci školy a konkrétních kroků k jejímu praktickému naplnění. „Někdy se setkáváme s tím, že například měkké dovednosti jsou vedením i učiteli vnímány jako důležité, v hodinách jsou u dětí rozvíjeny, nicméně hlavním zdrojem pro hodnocení stále zůstává známka z klasického diktátu. To je příklad, kdy vize do praxe nepřechází vůbec, nebo jen částečně. A pak je tu také fakt, že české strategické vzdělávací dokumenty velice nahrávají rozvoji kompetencí i měkkých dovedností, ale problém je, že tomu neodpovídají ani přijímací zkoušky na střední školy, ani maturity. Změny způsobu vzdělávání tedy stále provází sekera, která nad námi visí v podobě nesmyslného objemu znalostí požadovaného zkouškami Cermatu,“ vysvětluje Michaela Stoilova, proč hodnotové vzdělávání i přes posuny čekají ještě roky práce.
Důležitá je i změna na straně rodičů!
Proměnou postoje ke vzdělávání musíme projít také my, rodiče. I když jsme sami mnohdy odešli ze školy s pocitem nedocenění, nespravedlnosti nebo dojmem, že nám škola k ničemu nebyla, dnes často nutíme děti do toho, co jsme sami nesnášeli. Stále si jen málo uvědomujeme, že nejde o to, z nich vychovat premianty, ale lidi, kteří přemýšlejí. Silné, zdravé, motivované a sebe sama si vědomé osobnosti, jež se uchytí ve světě, který je čeká a u kterého je jisté jediné: bude plný změn. A aby ty změny naše děti ustály, nepotřebují maturovat s vyznamenáním, ale umět si poradit v krizi, improvizovat, těžit z toho, co v nich je, umět si vytipovat, s kým spolupracovat a komu se vyhnout... A to bychom jim měli pomoct objevovat my, rodiče, ve spolupráci s osvícenými školami.
Projekt časopisu Maminka K tabuli půjde… České školství! podporuje Nadace České spořitelny.
