5°C
Nikol v Karviné vystudovala základní školu a odborné učiliště se zaměřením na technickou administrativu. Původně se chtěla věnovat studiu na zdravotnické škole a dodnes se o zdraví životní styl aktivně zajímá. V mládí ji velmi lákalo také cestování, jedním z vysněných míst pro ni byla Florida, kde žije její otec. Namísto odletu se konala svatba a zanedlouho se budoucí jeřábnici narodil první potomek. Odvážná žena, která žádného svého rozhodnutí ani z daleka nelituje, odpovídá společně se svou milovanou dcerou Míšou.
Jak se z ženy stane jeřábnice? Přece jen jde spíše o „mužské“ povolání…
Ženské povolání, mužské povolání… a není to jedno? Divili byste se, kolik žen v České republice pracuje s jeřábem. Je ale pravda, že většinou jsou starší. Já jsem se k této práci dostala přes svého tehdejšího přítele a vidíte to. Chytla mě natolik, že ji dělám dodnes, tedy už přes 16 let.
Jak vnímají tvé povolání ostatní? Například převážně pánská část tvých kolegů?
Já své povolání nepovažuji za nic výjimečného. A myslím, že ani lidé v mém okolí. Vůbec si nepamatuji, že bych někdy měla problém. Jistě, když jsem prvně nastoupila, chlapi na provozu se na mě chodívali koukat. Tehdy mi ale bylo 20 let a měla jsem 50 kg! Co o mně říkali nevím, akorát si pamatuju, že jsem nedávno zaslechla názor, že blond byla víc sexy a moc mi slušela. Takže jdu zpátky na blond. Jak mě vnímají kolegové dnes, to je otázka spíš na ně. Za sebe bych řekla, že si mě hýčkají a jsou šťastní, že tu mají mladou ženskou.
Co ženy kamarádky? Nežárlí na tebe?
Kamarádky poznáte podle toho, že když je nejhůř, ozvou se vám, napíšou, optají se, jak se máte a podobně. Jsou to ty, které si dokáží udělat čas, a je jedno jestli zavolají, napíšou, nebo se staví poklábosit na kafe. Myslím, že takových kamarádek mám kolem sebe tak akorát.
Jak je na tom přítel a co na to tvoje děti?
Příteli to rozhodně nevadí, ještě aby, vždyť jsem se s ním poznala právě u nás ve firmě. Ten mě má rád pro to, jaká jsem, ne pro to, co dělám. A děti? Mám devítiletého kluka a třináctiletou dceru, oba jsou na mě hrdí. Dcera Míša se mámou jeřábnicí dokonce chlubí kamarádkám! Dokonce jednou navštívila naší firmu a jeřáby jí úplně nadchly. Ale to už je pryč.
To je zajímavé. A co by chtěla Míša dělat nyní?
Se jí zeptejte sami!
Míšo, jak vnímáš svou maminku?
Moje mamka je super. Její povolání je sice fajn, ale nechtělo by se mi vstávat v 5 ráno. I když si jí vážím, nechci být stejná jako ona, protože nemám důvod být stejná. Kopu si vlastní cestu. Navíc mám z výšek špatný pocit, vždy se mi začíná točit hlava! O svých snech jsem zatím nepřemýšlela. Asi bych se chtěla nějak věnovat lyžování, které ve volném čase pilně trénuji. Vidím to tak, že bych se zaměřila na sportovní školu a vydala se touto cestou.
Také velký cíl. A jaká je cesta jeřábnice, Nikol?
Abych mohla ovládat jeřáb, musela jsem splnit řadu zkoušek a projít školením. Jezdilo se v té době do Ostravy, kde probíhaly psychotesty. Ty jsme museli zvládnout jako první. Následovalo písemné školení a test týkající se znalostí ohledně jeřábu. Prostě jako musíte znát své auto, tak my se učili znát jeřáb. Dostanete otázky, jako třeba z čeho se skládá jeřáb, co je brzdový kotouč, jaká může být tloušťka brzdového obložení, kde je jaká převodovka nebo jak se v převodovkách kontroluje olej. Poté už jsme šli na praxi, kde jsme museli s instruktorem jeřábníkem odjezdit hodiny. Z toho byla opět provedená zkouška za dozoru revizního technika. Teprve poté jsme mohli obsluhovat tento stroj sami. Nastupovala jsem koncem dubna a v srpnu už jsem ovládala jeřáb v plném provozu.
Jen bych dodala, že i po 16 letech praxe se mám ve svém oboru pořád co učit. Každý jeřáb totiž vykonává jinou službu: někde se jen převáží, někde se nakládá, jinde se namáčí do konzervolu, některé jeřáby mají magnet apod. Pořád je co objevovat.
Umíš řídit i něco jiného? Cítíš se jako krotitelka strojů?
Tak to nevím! Umím řídit auto. V obchodě jsem obsluhovala také motorový zdvižný vozík, k čemuž bylo také nutné udělat zkoušky. Je navíc potřeba mít dobrý postřeh a umět ukočírovat břemeno. Chce to odvahu. A kdo ji má, ten je schopný zkrotit i stroj, jako je jeřáb. Takže možná ano, možná jsem krotitelka!
Co tě na jeřábu a tvojí práci nejvíce baví?
Mám ráda spolupráci. Baví mě i práce v mužském kolektivu. U nás na provozu je nutná kooperace a schopnost dorozumět se. Máme předepsané komunikační prvky, které ke své práci potřebuji znát já i vazač, který je dole a dává mi pokyny. Ty se učí na tzv. „vazačském“ školení.
Jak vypadá tvůj typický pracovní den?
Přijdu do práce, vylezu si nahoru do kabiny jeřábu a zapíši se do deníku zdvižného zařízení. Poté zkontroluji, jestli je vše v pořádku, podívám se, co se dělo minulou směnu a než se rozjedu, vyzkouším brzdu. Instrukce pak dostávám od vazače. Většinou se přitom týkají přenesení trubek z určitého místa do tzv. fachu, což je jakýsi stojan. Celá naše směna má asi 13 lidí, zbytek dělá pode mnou – ne, že bych jim poroučela, jen se zkrátka na rozdíl ode mě pohybují na zemi.
Napadají tě nějaké historky z práce?
Historky z práce? Na to snad není ani čas. O pauze se chodí na obědy a u jídla se nemluví! To si spíš užijeme na akcích po šichtě. Jdeme na bowling a pak na večeři, kde si dáme třeba krocana s domácím upečeným česnekovým chlebem, mňamka. V pozdějších hodinách pak dojde třeba i na karaoke a nějaký ten taneček. A jelikož já zpívat fakt neumím, dokážete si představit, že to stojí za to!
Co úrazy? Máš nějakou negativní zkušenost?
Úrazy byly, jsou a budou. Většinou se naštěstí nejedná o nic hrozného. Jindy za to může nepozornost pracovníků. Dají prsty tam, kam nemají, a tak o ně přijdou. To se stává hlavně při práci na soustruhu na pilách a podobně. Mně osobně se stalo, že brigádník dal ruku do stroje, protože mu tam nedopatřením sjely dvě trubky. Bohužel předtím nezmáčkl tlačítko STOP. Magnety ve stroji ukázaly svou sílu a utrhly mu prsty. Klučina omdlel, ale mělo to šťastný konec. Prsty se posbíraly do sáčku a daly na led. Doktoři mu je pak dokázali přišít.
Kdybys nebyla jeřábnicí, co bys chtěla dělat?
Asi zdravotní sestřičku. O téma zdraví se zajímám, pořád čtu nějaké zdravotnické knihy. Myslím, že by mě to bavilo.
Je cítit, že Karviná ti přirostla k srdci. Nepřemýšlela jsi někdy o stěhování, ať už v rámci ČR nebo do zahraničí?
Do zahraničí jsem mohla kdysi v době, kdy jsem měla otce na Floridě. Tehdy jsem ale zjistila, že jsem těhotná, takže se místo odletu konala svatba! Před dvěma lety jsem kvůli soukromým problémům přemýšlela o stěhování do Prahy. Nakonec jsem ale zůstala, protože pro děti by šlo o příliš drastickou změnu. Přestěhovali jsme se tedy alespoň z jedné strany Karviné na druhou, ze sídliště z paneláku do rodinného domku v části zvané Ráj. Tady je nám dobře.
Jak je to s prací na severní Moravě? Jak se v regionu pohlíží na spojení žen a řemesla?
Možnosti na severní Moravě jsou v tomto ohledu poměrně omezené. Osobně si ale myslím, že kdo pracovat chce, zaměstnání najde. Druhou otázkou je, za jakou cenu. Jak na spojení žen a řemesla pohlížejí jiní, to vám vážně nepovím. Třeba u nás ve firmě je ale jeřábnic hned několik. Některé ženy obsluhují i frézovací stroj, kde dohlížejí, aby byla práce dobře odvedená.
Jaké jsou tvoje záliby?
Mám ráda boty, hlavně ty na vysokém podpatku. Známí někdy říkají, že je kupuju jak rohlíky. A dál? Určitě móda, cestování a knížky, hlavně romány. Taky bych asi nemohla být bez sportu. Obě mé děti závodně lyžují, tak se s nimi snažím držet krok, jezdím na in-linech a chodím do fitka.
Kolik párů bot máš? Toužíš v současnosti po nějakém novém úlovku?
Přesně to opravdu nevím. Pří stěhování jsem jich ale byla nucena zhruba polovinu vyhodit, teď bych to viděla tak na 30 párů. A to snad není tak hrozné! Ráda mám italské značky, ty české se mi většinou rozlepí. Možná to bude znít zvláštně, ale v současnosti toužím po bílých dřevácích na léto. Ty poslední mi bohužel dosloužily.
Proč ses rozhodla zapojit do projektu Milka: „Ženy jinak. Jakože, cože?!“?
Do projektu jsem se zapojila na doporučení kamarádky, která žije v Praze. Jsem spontánní člověk a tak jsem si řekla, proč to nezkusit? Taková příležitost nepřijde každý den.
Vyzkoušejte si netradiční roli a vyhrajte sladké ceny!
Že žena nemusí být jen skvělá kuchařka, obětavá matka a milující manželka, si můžete vyzkoušet na vlastní kůži ve speciální fotosoutěži projektu „Ženy jinak. Jakože, cože?!“. Projděte si všechny kategorie, vyfoťte si selfie v netradiční roli a získejte ceny od Milky. Nejlepší fotografie obdrží sladkou odměnu v podobě čokolády Milka se sušenkou LU nebo krekrem TUC, které symbolizují neobvyklé kombinace stejně jako ambasadorky projektu. Navíc každý, kdo splní všechny výzvy a poodhalí svou jemnou stránku, má šanci získat hlavní cenu soutěže - velkolepý all inclusive víkend v ONE ROOM HOTELu v Žižkovské věži. Pro více informací navštivte www.troufnisinajemnost.cz.
