Když vichřice nadělí skálu | Pro ženy | Blesk.cz

Když vichřice nadělí skálu

16. července 2008 | 12:21

Mít zahradu se skalkou na opravdové skále, to je sen snad každého skalničkáře. Jenže zatímco většina musí pracně skládat kámen ke kameni, Jaromíru Grulichovi dvacetimetrovou skálu nadělila před lety vichřice.

Servala z ní všechen porost a obnažila ji tak beznadějně, že už na ní zřejmě nikdy nemohl znovu vyrůst les. Nyní ale celoročně září stovkami skalniček, dovezenými z celého světa.

Milované hořce
Celá zahrada je výjimečná svou polohou i rozmanitostí.,,Představuje vlastně horské údolíčko, nad kterým ční skála. Nejkrásnější je prý na jaře, od konce dubna až do začátku června. Majitel, bývalý skaut a alpinkář, odhaduje, že tu má tisíc druhů rostlin, od skalniček až po konifery. Nejvíce miluje hořce, kterých je na zahradě asi 45 druhů, ale i suchomilné mochny a hvozdíky. "Hořcům se daří, postupně se vysemenily a jsou všude, kde jen trochu mohly zakořenit. Takže od jara do podzimu na skále kvetou hořce z Himálaje, Asie a z Alp," pochvaluje si Jaromír Grulich, kterého skalničkaření drží už padesát let.

Oblíbené skalničky

Hořce, nejoblíbenější rostliny Jaroslava Grulicha, jsou tak druhově rozmanité, že když je vhodně poskládáte, postupně pokvetou celý rok. Jde o trvalku, která se v přírodě vyskytuje hlavně v horských oblastech a podhůřích. Nejznámější hořec je nízký a má tmavě modré trubkovité květy, ale existují i druhy vyšší s květy modrými, fialovými, žlutými i bílými.

Hořeček
Hořeček
Autor: Radka Borovičková

Pohled z vrcholu
Pokud vystoupáte klikatými cestičkami až na vrchol břidlicové skály, kde místo praporku vlaje padesát let stará bříza, otevře se vám pohled na údolíčko s potokem. Smaragdová tráva, blatouchy, jezírka, potůčky a malé vodopády, které si majitel na potoce vybudoval. O pár desítek metrů výš už rostou skalničky, například zakrslé hvozdíky, pupalky a kandíky. Každé z nich Jaromír připravil ve štěrbinách skály správnou směs zeminy, aby co nejdokonaleji napodobil přirozené stanoviště. Na každém metru vás čeká překvapení, ostatně mnohé z titěrných rostlinek si majitel přivezl ze svých vysokohorských poutí.

Skála a horal
"Měl jsem štěstí, že mi v roce 1991 vichřice nadělila holou skálu přímo nad pozemek. Lesáci usoudili, že vysázet nový les by nebylo perspektivní, a nabídli mi ji k pronájmu. Nakonec jsem skálu odkoupil a začal z ní budovat obří skalku. Tehdy mi bylo šedesát let. Nejdřív jsem oprášil své horolezecké dovednosti, odkopal nánosy splavenin a vybudoval cestičky. Pak jsem skálu osazoval. Nebylo to snadné, vrchol skály je v nadmořské výšce 650 metrů, a navíc je hodně rozlehlá," vzpomíná. Na úbočích masivu, kde po vykáceném smrkovém lese zůstala kyselá půda, se výborně daří kobercům vřesů – tyto partie jako jediné zůstaly nepozměněné.
Jak začal oživovat neobvyklý dárek? "Sázel jsem postupně a obezřetně, aby nic nepřerostlo. Vsadil jsem na zakrslé jehličnany, jako jsou omorika, smrk Pančičův, borovice limba a jalovce. Žádné cypřišky ani túje, které se do hor nehodí. A vyhýbal jsem se listnáčům, protože by na podzim skalku i zahradu zamořily listím. Kolem zahrady jsem na okus zvěři ponechal buky a domácí jehličnany. Což ale neznamená, že by na zahradu zajíci a srny v zimě nezabrousili."

Víte, co to je?
Vyjmenovat všechny zajímavosti, které na obří břidlicové skále rostou, snad ani nejde. I když skalničkář ze sebe doslova chrlí seznamy rostlin: tady vidíte keřík lýkovce slovenského, který na jaře kvete mezi prvními, tohle je raulie lysá, jedna z nejmenších skalniček, vlevo zase keřík jeřábu krkonošského a vpravo miniaturní, žlutě kvetoucí štírovník. U zajímavě tvarovaného balvanu lze obdivovat polštáře velkoplodé klikvy. "A toto je plazivá kanadská tsuga, neboli jalovec," zastavuje se u strmějšího úseku. Obdiv si však zaslouží i drobný rododendron kotchii, prý ho mají rády kočky. "Válí se v něm a okusují ho," usmívá se skalničkář a dodává: "Mě ale rododendrony moc nezajímají, ještě tak ty divoké evropské nebo z Kamčatky." Když půjdete dál, seznam zelených osadníků skály naroste, třeba o mikrobiotu křížatou (cypřišovitou dřevinu s miniaturními šiškami), plazivé jalovce a drobné byliny: mařinky, vlochyně, violy, kapradiny, žebrovnice… Zajímavá je i libavka ze severní Ameriky. "Léčí a má jedlé bobule, které dávají chuť "spearmint" žvýkačkám nebo zubním pastám," glosuje majitel neobvyklé zahrady.

Letité zkušenosti
Dokáže zkušeného skalničkáře ještě něco překvapit? „Japonský javor na skále roste navzdory všemu, co se o něm píše – prý nesnáší sucho, přímé slunce… Podobně se na místě, kde hynuly netřesky, uchytila hosta, která má být stínomilná, a přitom se jí tu daří už třináct let. A violka, o které se tvrdí, že je velmi choulostivá na vlhko, mi zase roste u jezírka. Takže každý si musí sám vyzkoušet, co bude vyhovovat místním podmínkám,“ podotýká.
Pořád je ale co zlepšovat, proto skalničkář tráví na zahradě skoro celé dny. Například před dvěma lety pročistil pramen pod skálou a vznikla studánka s čolky, skokany a ropuchami.
A jak skalní zahradu chrání před horskou zimou? "Na podzim některé rostliny přikrývám, ale většinu z nich nechávám pod ochranou přírody, vždyť stejně všechny pocházejí z vysokých nadmořských výšek často i přes 2000 metrů. Však jsem si je také proto vybral."

Stavba skalky

Jaromír Grulich radí: "Vytipujte si vhodný svah a upravte ho. Nejlepší bude jižní nebo jihovýchodní strana, kde se alpinkám dobře daří." A když se sráz svažuje na opačnou stranu? "Přizpůsobte tomu výběr rostlin. Pro méně osluněnou stranu vyberte kultivary kapradin, vřesovištní rostliny, ale i některé kvetoucí zástupce – bramboříky, primule, z cibulovin krokusy, bledule, sněženky nebo kandíky." Nezapomeňte, že letní polední žár skalničkám nesvědčí, v tomto období byste jim měli zajistit takzvaný bloudivý stín, který dávají stromy stojící po obvodu zahrady.

Autor: Radka Borovičková
Související články