1°C
Sifon, lahev na šlehačku, papiňák… To je jen malý výčet věcí, které ulehčovaly každodenní vaření rodin za socialismu. Které spotřebiče jsou nám i v současnosti povědomé a jak se lišilo tehdejší stolování?
Bez polévky a společného stolování ani ránu
Stolování za komunismu bylo mnohem konzervativnější. Slavnostní tabule zdobily broušené vázy s květinami a s prostíráním si tehdy hospodyňky dávaly větší práci. Pomáhaly jim s tím časopisy věnované etiketě u stolu. Dodržovaly se společné večeře a rodinné víkendové obědy v pravé poledne. Zpravidla se zasedlo ke stolu zanedlouho po příchodu z práce, takže se ve většině rodin jedlo už kolem páté hodiny odpolední. Vyznávalo se známé rčení, že polévka je grunt, proto byla nezbytnou součástí tehdejších jídelníčků. Ať už se vařilo jakkoliv syté jídlo, polévka mu vždy musela předcházet. A řád se týkal nejen servírovaných pokrmů, ale i samotného průběhu stolování. Například otec měl obvykle výsadní místo v čele stolu, aby bylo na první pohled jasné, kdo je hlavou rodiny.
Kuchyně jako přes kopírák
Kuchyně panelákových bytů byly během totalitního režimu hodně jednotné. Jen těžko byste v provedení kuchyňských linek, povětšinou z umakartu, plechu a lamina, hledali kreativitu. O to více se však dříve hledělo na praktickou stránku věci. Žádné domácnosti nesměly chybět jídelní soupravy kvalitního vzorovaného porcelánového nádobí — takzvané „cibuláky“ – sady hrnců ani čajové soupravy. Nezapomínalo se na tradiční nábytek a doplňky. Doménou téměř každé jídelny byla až do konce devadesátek typická rohová lavice, která se v jednotlivých příbytcích lišila maximálně tak barvou. Ubrusy na stolech byly nejčastěji z plastu, to jim sice ubíralo na originalitě, ale zase to usnadňovalo jejich údržbu.
Skladné mini ledničky
Ledničky šly zejména v šedesátkách doslova na dračku. Rozměry těch v socialistických domácnostech byly ale oproti dnešku znatelně skromnější. Zatímco dnes si české rodiny pořizují obrovské americké lednice, v malých panelákových kuchyních za komunismu se v drtivé převaze vyskytovaly lednice o objemu 40 litrů. Vyráběla je třeba společnost Elektrosvit v Nových Zámcích na Slovensku. Nejproslulejší byl ale výrobce chladniček Calex, který je dodával do zemí Sovětského svazu, Asie a zemí severní Afriky. Po pádu režimu v roce 1989 začal Calex spolupracovat se Samsungem, na velkém trhu ale podnik neobstál, dostal se do ekonomických potíží a zkrachoval.
Oblíbenou remosku jsme si ponechali dodnes
Jedním z legendárních cenově dostupných spotřebičů byla remoska. První elektrickou přenosnou troubu s horním ohřevem, která nahrazovala hned několik spotřebičů dohromady, vyrobil v padesátých letech Oldřich Homut. Její historie se však začala psát už o několik let dříve ve vysočanském závodě Elhamo, z kterého se znárodněním stalo družstvo, součást podniku Remos — odtud pochází její název. Od roku 1957 se dočkala sériové výroby v Kostelci nad Černými lesy.
Remosek se do začátku devadesátých let vyrobily téměř tři miliony kusů, což dokazuje, že byla nepostradatelným pomocníkem většiny československých kuchtiček. Snad i díky tomu se nesmrtelná remoska v roce 1994 dočkala znovuzrození. Mírně se změnila její podoba, vylepšily se funkce a použité materiály. Současnou obdobou remosky je populární pečenka, která není tak jako její předchůdkyně kulatá, ale je hranatá a má skleněné okénko, což usnadňuje používání.
Mlýnek na strouhanku: Máte ho ještě?
Tohohle pomocníka má v kuchyni spousta z nás i dnes. Přitom jde o retro pomocníka, který sloužil už našim babičkám a vyráběl se v tehdejším Československu. Řeč je o ručním kovovém mlýnku na strouhanku, velice podobném tomu na maso, který se stejně jako tento ručně šrouboval ke kuchyňské lince. Například oblíbené řízky se s jeho menší pomocí připravovaly jedna báseň. S pomocí šikovného plastového nástavce v něm bylo možné namlít nejen strouhanku z tvrdých rohlíků, ale také třeba ořechy bez rizika poranění.
Sporáky na bombu a s ručními knoflíky
Kuchyně byly vybavovány plynovými nebo elektrickými sporáky české značky Mora. I když tento fakt se nijak neliší od současnosti, je tu přece jeden podstatný rozdíl. Plyn se totiž do sporáku přiváděl z propanbutanové bomby, která byla většinou umístěna někde poblíž či ve vedlejší místnosti. Nezřídkakdy se stávalo, že když lahev s plynem došla, bylo po vaření. Sehnat novou byl téměř nadlidský výkon. Kromě toho měly sporáky typické knoflíkové ovládání, na které řada jedinců v době varných desek a spotřebičů s dotykovými displeji vzpomíná s nostalgií.
Nesmrtelný sifon
Hitem šedesátek byla bezpochyby sifonová lahev z Kovočasu na výrobu perlivé vody. Pamatujete si také na ten příznačný zvuk, který jste mohli slyšet při narážení bombiček? To občas ucházel kysličník uhličitý, takže se z chystaného perlivého nápoje stal pouze jemně sycený. A co teprve to, když zlobivá pojistka nezvládla zadržet přetlak, a voda tak nekontrolovatelně tekla ze sifonu ven? Důmyslným jedincům to radost nezkazilo, sodovku chystali vždy nad dřezem a měli při ruce raději několik náhradních sifonových bombiček.
Sifonová lahev se vyznačovala drátěným obalem a v jinak poměrně všedním socialismu byla vítanou inovací. Každý chtěl mít sifon, který mu vykouzlí domácí sodovku nebo limonádu doma. Stačilo přidat šťávu a chutný nápoj jako z obchodu byl hotový. Sifony se vyráběly z hliníku a ze skla. Nápad na domácí perlivou vodu se uchoval i do současnosti, a tak jsou na trhu dostupné různé výrobníky s funkcemi nápadně připomínající tehdejší sifon. Změnil se pouze jejich design.
Šlehačkové lahve zdobily všechny moučníky
Šlehačkové lahve se běžně objevovaly ve výbavě všech zdatných babiček a maminek, které s jejich pomocí zdobily nadýchané domácí zákusky. Použití bylo jednoduché. Smetanu ke šlehání jste přelili do lahve a pak jste už jen nechali bombičky, aby dovnitř vpustily oxid dusný. Ze smetany rázem vykouzlily tuhou šlehačku. Na dorty a dezerty se dostala díky natlakování. Výhodou bylo, že šlehačka v lahvi vydržela čerstvá i víc dnů. Nádoba, která během chvíle vykouzlí hustou šlehačku, je k zakoupení v dnešních obchodech, i když jí do jisté míry konkurují robotické šlehače a už není takovým fenoménem.
Kuchyňské váhy vyměnily ručičky za displeje
Bez správné gramáže se při vaření neobejdeme. Za socialismu si proto našly své výhradní místo v kuchyni závěsné váhy, které se připevňovaly na stěnu. Praktické odklápěcí plastové víko váhu chránilo před případnými nečistotami z vaření. Zároveň také sloužilo jako plocha pro položení mísy nebo talíře při vážení. Kolik mouky k receptu máte ještě přidat, ukazovala v okénku na desetinném číselníku červená ručička. Zatímco dříve váhy fungovaly „na pružinku“, později je v domácnostech nahradily elektronické snímače s displejem. Neforemnou velkou plochu nahradil tenčí elegantní design, rozdílné jsou i materiály, vedle plastu se používá také sklo. I tak se ale myšlenka zavěšení ujala a váhy připevnitelné ke zdi se nadále vyrábějí.
Mixéry se moc nezměnily
Nepostradatelnou součástí kuchyňské výbavy byly stolní mixéry. Až na to, že byly některé z nich ovládány páčkou, se jejich provedení moc nelišilo od současných smoothie mixérů. Už tenkrát měly prostornou kulatou mixovací nádobu, která se do plastového stojánku musela našroubovat. Hravě si poradily s mixováním, drcením i sekáním.
Papiňák se vrací do módy
Tlakový silnostěnný hrnec pojmenovaný po francouzském vynálezci Denisi Papinovi se už desítky let drží na výsluní. Hrnec je obstarán poklicí a přetlakovou pohyblivou pojistkou, která upouští nadbytečnou páru a správným fungováním zabraňuje nahromadění tlaku, a v důsledku nebezpečnému výbuchu hrnce. Tlak v nádobě umožňuje vyšší bod varu (kolem 120 až 130 °C), takže jídlo připravíte mnohem rychleji. A v současné uspěchané době je jeho prodej stejně jako za totality opět na vzestupu. Pomyslným rivalem je mu ovšem nyní pomalý hrnec, který funguje přesně na opačném principu, tedy na principu delšího vaření, aby se v pokrmech zachovalo více hodnotných živin a měly zároveň výraznější chuť.
