Euro 2012 na vlastní kůži aneb Proč je fotbal nejlepší sport pro ženy | Pro ženy | Blesk.cz

Euro 2012 na vlastní kůži aneb Proč je fotbal nejlepší sport pro ženy

18. června 2012 | 14:54

FOTOGALERIE: Slyšet 40 000 hrdel, jak křičí jedním hlasem. Vidět svalnaté gladiátory 21. století, jak bojují do posledních sil. Být obklopena muži v poměru 1:15 – to je důvod, proč jet na fotbal. Já jsem v sobotu jela.  

7.45
Vycházím s přítelem z domu v Malešicích v tričkách fotbalových fanoušků. Vypadáme jako dva tydýti v červeném a babky na nás koukají z oken. Asi nebyl nejlepší nápad vyrazit hned v „dresu“. Stydím se.

9.00
Vlak z pražského hlavního nádraží prý vypravuje Jan Berger, ale nevidím ho, a tak, když se rozjíždíme alespoň šíleně mávám do mizející kamery na nástupišti. Vlak je naštěstí plný tydýtů v dresech, takže se cítím dobře.

11.00
Tohle normálně nezažijete: Všichni fanoušci si navzájem tykají, šmahem si mění místa, aby každý mohl sedět se svojí skupinou. Na chodbičkách se kouří, všude se pije, průvodčí dělají, že nic nevidí a ještě nám rozdávají suvenýry. Záchody jsou zázračně čisté.

12.00
„Nemít Baroše? Nevadí!! Nemít Rosu? Vadí!! Jó to vadí!!!!“ Parafráze na písničku, kterou si vybral jako hlavní náš národní tým, se nese z nejveselejšího kouta vagónu. Vystrčím hlavu z okna, venku na zahrádkách chalup vlají vyprané cejchy.

12.15
Máváme! Mávám na cyklisty, maminky s kočárky, lidi, co sekají trávu na chalupách. Z vlaku se třepotají vlajky. Na některých místech si místní oblékli dresy, vzali vlajky a čepice českého týmu a přišli nám k projíždějícímu vlaku jen zamávat – čekali na nás(!!) vyzbrojení na zahrádkách nebo došli až přejezdům. Mávám jako šílená.  



14.20
„Už jsme tady! Už jsme tady!“ poprvé cítím sílu davu. Na nástupišti ve Wroclawi vládne euforická atmosféra. Hned za jeho branami nás rukou podáním vítají tři Poláci – bezdomovci, dojde mi, když si s nimi nadšeně plácnu. Snad si z Polska nepřivezu žloutenku.

15.00
Dav nás instinktivně zavede do fan zóny. Před bránou musím nechat deodorant (schovají mi ho úschovně) a pak vzteky vyhodím i sušenky – ty tam také nesmí. V zóně i mimo ni si připadám skoro jako vyhledávaný a oblíbený soupeř: polští fanoušci si s námi podávají ruce, chtějí se s námi fotit, je jich hrozně moc. A volají a zpívají: „Češi, proč vás tak málo?!“ anebo „Češi, nic se nestalo!“ Smějí se, říkají, že nás porazí.
Ve stínu zahrádky restaurace, kde se schováme spalujícím sluncem, se co chvíli zvednou všichni polští hosté a volají: „Polska, Polska!!!“ a jednou dokonce i „Češi, Češi!!!“ Atmosféra je nepopsatelná. Hlavně, aby nám to ti fotbalisti nezkazili, napadne mě, když vidím a vnímám, to, co se prostě jinde na světě na jiných zápasech nezažije – radost, veselí, smířlivost.

20.15
Na hřiště vbíhá jako první z našich Petr Čech. Stadion je plný. Poprvé vstávám ze sedačky a tleskám s rukama nad hlavou. Už půl hodiny před začátkem se fandí a skanduje. Říkám si, že si to asi všichni chtějí užít – dokud máme naději vyhrát.

20.50
V našem rohu jsou dva kotle – jeden na levoboku dole a jeden na pravoboku nahoře. Fandění se slévá u nás. Jeden z kotlů volá „Miiiilan Baaroš!!!“ Dojde mi to. Musíme mu fandit. Všichni mu musíme moc fandit, protože bez nás mu to nepůjde, a my chceme, aby dal gól, chceme, aby hrál skvěle. „Miiilan Baaaaroš!!!!“
Sedm tisíc českých hrdel se snaží, ale když se ozve třicet tisíc Polských, jde  z toho strach. První poločas 0 : 0. Držíme se, ale na postup to není.

21.55
Tlačíme je. Nejdřív vstáváme a křičíme, když jdeme do jasného útoku, ale postupně vstáváme, i když náš hráč s míčem jen překročí polovinu hřiště k soupeřově brance.

22.15
Petr Jiráček dává gól. Řičím. Nemůžu ani tleskat, jen držím ruce nad hlavou.

22.20
„Kdo neskáče, není Čech, hop hop hop!!!“ Vstáváme co minutu, co 20 vteřin, řičíme všichni a skoro pořád. Při útocích Poláků se chytáme za hlavu a rukama si zakrýváme obličeje. „Jéééď Jéééď!“ – „Nahraaaj!!“ –  „Kdo neskáče, není Čech!!!“ Posledních deset minutu už si nikdo nesedá. Jsme v transu. Ruce mě bolí, hlasivky vypovídají službu.

22.30
Tři hvizdy ukončují utkání. Řičíme jako šílení. Vyhráli jsme, postupujeme ze skupiny. Na dálku vidím, jak jsou naši hráči „vyřízení“ a šťastní. Baroš hrál výborně. Zůstáváme ještě asi 20 minut na stadionu. „Hoši, děkujem!!! Hoši, děkujem!!!“ a nakonec voláme: „Polska, Polska!!!“

23.45
„Jste výborní, naši hráli jak chujově!“ znovu nám polští fanoušci podávají ruce. Znovu se s nimi fotíme. Jsou hrozně smutní. Jen párkrát zaslechnu pohrdlivé Pepíci. Hospody mají zavřeno, nebo jsou přeplněné a k baru vedou padesátimetrové fronty. Bezcílně spolu s dalšími tisíci bezprizorních bloumáme městem, únava se stupňuje.

00.15
Zabloudíme až k fazóně a já si vyzvedávám svůj deodorant. To je jen malý obrázek zdejší dokonalé organizace.  

1.00
Na fanoušcích nepoznáte, který tým vyhrál a prohrál. Všichni jsou zničení, snad by výsledek i vyměnili za postel. Posedáváme na chodbách a schodech na nádraží. Čekáme.

2.00
Konečně se vlak rozjíždí. V pravidelných intervalech nás budí naši fandové a chtějí, abychom se víc radovali z vítězství, všechno je ale jako v mlze.

6.45
Vystupuji na nádraží v Libni. S námi ochraptělí pánové zabalení do vlajky a volají „Nejlepší vagón!!“ Jsem nevyspalá, zelená, ale – byla jsem tam!

Autor: oli, Klena
Klíčová slova: fotbal, euro 2012
Diskuse ke článku
.