1°C
Zmíněná ministryně současné úřednické vlády zvažuje, že by se na potomka mělo platit výživné ve výši dvaceti procent platu. A navrhuje aby se tento podíl ze mzdy stal určující cifrou při verdiktu soudu o výživném. Nic proti tomu, ale já vidím ožehavější problém v rodičích, kteří tuto základní povinnost ignorují. Především jde o muže, protože soudy většinou přiřknou dítě matce. Tak je zkrátka zavedený, na tradici postavený řád naší společnosti. Leckteří muži proti tomu mohou právem protestovat a cítit se zneužiti systémem. Nicméně matek samoživitelek, jež dřou a drží děti nad hranicí chudoby, je stále drtivá většina.
VŠE O REVOLUČNÍM NÁVRHU NAJDETE ZDE!
Už jen pouhá úvaha Daniely Kovářové vzbudila u veřejnosti velkou odezvu. Otcové proti množnému nastavení alimentační povinnosti zhusta protestují. Řada z nich jej vnímá jako feministický, hrubě urážlivý… Otázka peněz je vždycky ožehavé téma. V čase hospodářské krize o to víc. Navýšení výživného (v průměru asi o pět procent) jistě v řadě rozpadlých rodin zhorší komunikaci, posílí pocit nepochopení, křivdy, napětí. Někde se možná odehrají malé porozvodové "války Roseových". To všechno může nastat, ale nikdy by rodiče neměli připustit, aby půtky odnesly děti, staly se jejich rukojmí.
Oceňuji snahu paní ministryně vyřešit zmatek, který ve věci výživného v ČR panuje. Souhlasím, že je nutné sjednotit rozhodování českých soudů ve stanovování alimentů na dítě. Aby se už nestávalo, že za stejné finanční situace v rodině se v různých krajích liší alimenty třeba o dva tisíce. Striktní tabulky jistě nejsou ideální – nepočítají s možnými existenčními změnami. Ale orientační sazby se zdají být korektním řešením.
Zhrzení otcové by si především měli uvědomit, že nejsou okrádáni. Přece platí na svého potomka - aby se měl dobře, jak to jde. A matky jim samozřejmě musí splácet stejnou mincí. Nepromítat svou zhrzenost do dítěte, neovlivňovat jej. Naopak je záhodno poskytnout tátovi maximální možnost, aby se s ním stýkal, podílel se na jeho výchově. Rozvod je vždycky problém, ale děti za krach rodiny nemohou.
Otázkou k diskuzi je i fakt, že horní hranice alimentů není určena. Pečující rodič navíc může nakládat s výživným jak uzná za vhodné. Což v případě velkých částek nastoluje otázku, kolik peněz se investuje do děcka a kolik prostředků padne na celkový standard rodiny, včetně maminky. Rozhodně nechci tvrdit, že všechny matky myslí při licitaci o alimentech jen na děcko a na sebe ne. Jistě si řada z nich říká, že si také nějaké prachy za péči o potomka zaslouží. Zvlášť, když se rozvedly s bohatým mužem a na luxus, který zažívaly, musí zapomenout. Nastavený, z tradice vyplývající systém, jenž většinou přiřkne dítě matce, bych v případě alimentačních povinností neřešila. I když frustrovaní tátové tyto dva problémy až hystericky někdy slučují. Byť chápu, že jim v řadě případů neméně hysterické matky kontakt s děckem komplikují, mstí se za sebe. A tihle tátové pak vykřikují: „Proč mám solit takové prachy, když si dítě komplikovaně půjčuji…“
Na závěr tedy připomínám fakt, jímž jsem začala: Řada otců na děti neplatí a obávám se, že alimenty, o nichž se pouze uvažuje, jim morálku nezvednou. Spíš naopak. A matek (ať už se rozvedly nebo akt vdavek vynechaly), jež se horko těžko drží s dítětem nad vodou, je rozhodně víc než otců, křičících o právo na společnou péči, protože jsou přesvědčeni, že ta jejich by byla srovnatelná s mateřskou.
