Míša se přiznává, že má ráda všechna zvířata, snad s výjimkou hmyzu. Ale pak líčí, že když bydlela ještě s maminkou, jejich domovem prošly kromě křečků a potkanů dokonce i strašilky. Jak je vidět, tenhle druh hmyzu nakonec zvládla, i když ne dlouho. Moc zábavy si s nimi člověk opravdu neužije a temperamentní dívka si přála společníka, nejen objekt pozorování v akváriu.

Pes do paneláku?
Maminka povolila, až když si byla jistá, že se dcera bude o pejska starat. "Bydlely jsme ve dvanáctém patře panelového domu," vzpomíná Míša. "To není zrovna ideální místo pro psa. Navíc jsme neměly moc času, takže volba byla jasná – musela to být "bonsaj" rasa. Už proto, aby měl v bytě dost prostoru, dal se vzít do náruče do výtahu a nenárokoval si dlouhé procházky." Volba padla na pražského krysaříka. "Chovatel ho pojmenoval Ikarus, my jsme ho ale s maminkou překřtily na Fíka. Působilo to legračně, ale on si vitalitou s večerníčkovým maxipsem vážně nezadal." Pro Míšu to bylo však jen "nouzové řešení", protože má raději velké rasy, líbí se jí setři, labradoři i vlčáci. "Když jsme s přítelem asi před třemi roky začali uvažovat o tom, že si pořídíme domů chlupatého společníka, toužil po setrovi. Měla jsem ale byt v centru Prahy a lovecký pes mi do něj nepřipadal jako nejlepší volba. Tak jsem vzala na pomoc atlas psů a začala u písmene A. Už pod C jsem našla svůj psí osud. Jmenuje se český strakatý pes."

Fanny a Amina
Pro hereččinu domácnost to byl velikostní kompromis – pes trochu víc než středního vzrůstu. A zalíbilo se jí, že vypadá jako pravý český voříšek, jakých je hlavně na venkově vždycky plno. Přitom jde o ušlechtilé, i když dosud světově neregistrované plemeno (možná ho znáte jako Horákova laboratorního psa, tak se totiž původně jmenovalo). "Chovatelů není moc, psů je v republice jen asi pět set. Od té doby, co máme Fanny, jsem však jeho nadšeným propagátorem." Když padlo rozhodnutí, na Míšu se usmálo štěstí, protože rychle našla paní, která měla doma zrovna štěňátka a ještě volnou psí holčičku. "Hned jsme si Fanny přestěhovali do domečku za Prahou a rozhodli jsme se, že jí musíme dopřát kamarádku." Napodruhé to tak jednoduché nebylo, protože chtěli k černo-bílo-rezavé fence štěňátko černo-bílo-hnědé. Chovatelka nakonec volala, že se narodila jediná fenečka s hnědými skvrnami, a tak se domácnost rozrostla o Aminu.

Ozdoba i poznávací znamení Kožené obojky Canini (prodává www.luxurydog.cz) jsou ozdobené výryznými stužkami, kvítky nebo barevným prošitím. Pejskům nejen sluší (a paničkám se budou hodit k šatům), ale pestré barvy fungují dobře za šera - jsou vidět na dálku, takže svého miláčka snadno poznáte a přivoláte, když si odběhne. Je to zkrátka podobné jako reflexní nášivky na dětském oblečení, ani řidiči takhle "oblečeného? psa nepřehlédnou. Kožené obojky Canini jsou nejen pěkné, ale také pohodlné. Autor: archiv firmy

Do lesa i do společnosti
"Neradi necháváme holky samotné doma. Zvlášť Fanynka je na mě dost závislá. Když se k ní odněkud vracím, už hodinu je nachystaná u dveří a čeká, jako kdyby na to měla nějaký šestý smysl," líčí chovatelka. "Hodinku, když jedeme něco vyřídit, to vydrží, jinak nám je ale hlídají jedni hodní lidé. A když uvažuji o dovolené, vybírám místo, kam se dá jet autem nebo obytným vozem, protože v letadle bychom pejsky trápili." Obě fenky jsou zdatné cestovatelky, odmala zvyklé se vozit. "Spíš je problém, že nastupují i do cizích aut," směje se Míša, ale zároveň si pochvaluje výběr rasy, která je velice společenská a můžete s ní vyrazit klidně i do luxusní restaurace. "Holky leží pod stolem a je zábavné, jak si je chodí pohladit pánové v tmavých oblecích a vůbec se nebojí, že budou samý chlup." Nejraději ovšem Fanny i Amina běhají venku. A poslouchají, i když na cvičák nikdy nechodily. Od paničky se moc nevzdalují, takže mohou běhat bez vodítka. Pro herečku je procházka lesem relaxací, a tak jsou spokojené všechny tři.

Pes má zůstat psem
Milovníci pejsků dnes mohou své kamarády obléknout i do šátků a šatiček. "Tohle se mi moc nelíbí," komentuje přehnané polidšťování Míša. "Naše fenky by se na mě navíc asi urazily a nemluvily by se mnou, kdybych jim něco takového navlékla. Ale obojky vybírám pečlivě, mám ráda měkké, nylonové, široké – prostě pro psy pohodlné. A že si můžu koupit třeba i barevné, považuju za malý bonus." Jako lidé ovšem trpí pejsci také nemocemi, Fanny má potíže s kyčlí a pravidelně chodí ke "svému" veterináři. "Za panem doktorem Vajcem jezdíme až do Kamenné u Příbrami, protože má moc hezký vztah ke zvířatům." Herečka dbá o to, aby fenky měly kvalitní psí výživu, žádné lidské kořeněné jídlo. Jen na klouby si dopřávají společný "hříšek" – gumové medvídky. "Ty totiž milujeme všechny tři," přiznává. A co až do rodinné smečky přibude plánované miminko? "Určitě to půjde, obě holky už dneska strkají čenichy do kočárků a marně maminky konejším, že chtějí miminko jen láskyplně olízat, ne sežrat."

Činčila jako peříčko Při návštěvě své oblíbené prodejny Zvěrokruh ve Štěrboholích obdivovala Míša tříměsíční mládě činčily. Že se o zvířata opravdu zajímá, bylo patrné z toho, jak se pečlivě vyptala, čím činčilu krmit, ujistila se, že určitě potřebuje velikou klec a nejlepší bude, když jsou v ní hned dvě, protože jedné samotné by bylo smutno. "Také proto jsme si pořídili druhého pejska, aby se Fanny nestýskalo. Takhle velká smečka nám teď ale stačí. Když jsem uvažovala o moderování pořadu Psí život, musela jsem to nakonec odmítnout. A nejen proto, že by se to nedalo kombinovat s natáčením seriálu Ulice. Zasáhl i přítel, protože se obával, že bych všechny opuštěné pejsky přivedla domů, jsem prý na to moc útlocitná." Při návštěvě své oblíbené prodejny Zvěrokruh ve Štěrboholích obdivovala Míša tříměsíční mládě činčily. Autor: Michaela Feuereislová