9°C
Herečka, která trpí léta maniodepresemi, roztroušenou sklerózou a chtě nechtě je častým hostem psychiatrických léčeben, na sebe prozradila úplně všechno. V první části rozhovoru herečka popisovala, jak se chtěla několikrát zabít, jak jí pumpovali žaludek nebo jak si podřezala žíly. Blesk.cz přináší pokračování, kde herečka vypráví, jak se porvala s bachaři, protože utekla z léčebny do hospody na pivo, jak jí hned naordinovali elektrošoky nebo proč teď odmítla několik filmových lukrativních nabídek. „Nemůžu nic vzít. Bojím se nemoci. Co kdybych v průběhu natáčení dostala deprese,“ říká Rázlová, která si naposledy zahrála v Oscarem oceněném snímku Jana Svěráka Kolja.
Kolik vám bylo let, když jste dostala první elektrošok?
„To už je let, měla jsem dvě malé děti. Kdysi byly elektrošoky mnohem horší než nyní. B y l a j s e m po nich vygumovaná, že jsem ani nebyla schopná se starat o děti, tak jsem je potom n e - chtěla. A z té nové série, kdy už jsou o něco šetrnější, jsem je dostala hned, jak jsem vylezla z basy. Lékaři mě raději odvezli mimo Prahu, kde mě odšokovali. Jindra (pozn. red. manžel) tam za mnou jezdila vozil mi oříšky a mandle, abych si vzpomněla, kdo jsem a jak se jmenuju. Do toho mi umřel táta a po jednom elektrošoku jsem tam udělala výtržnost v restauraci. Málem mě zavřeli. Bylo to strašné.“
Co to bylo za výtržnost?
„Odešla jsem ještě s několika pacienty psychiatrické kliniky na vycházku – šli jsme tajně do hospody na pivo. V tom městě je shodou okolností vězení a bachaři, kteří šli ze služby, se stavili na jedno. Jak jsem si dala pivo a byla po tom elektrošoku, tak jsem to neustála, vcukuletu jsem ji měla jak z praku a porvala se s nimi. Když jsem uviděla policajta a bachaře, neudržela jsem se. Když zjistili, že jsme z blázince, odvezli nás zpátky a přestali mě pouštět na vycházky. Už jsem zase seděla za mřížemi.
K herectví jste se vrátila až v roce 1996 v Koljovi?
„Jenom v Koljovi.“
Nestýsklo se vám po herectví?
„Musíte zatáhnout oponu. Když si řeknete, že skončíte, musíte umět skončit . Jsou i jiné světy. Nemyslím si, že když někdo říká, jak nemůže bez divadla žít, že by to byla pravda. Jde to.“
Co jste vůbec dělala po roce 1990, když jste už neučila ani nehrála?
„Toho bylo… Prodávala jsem chlebíčky a dvě deci v denním bistru, rozdávala letáky a taky jezdila po republice s kyvadlem a vykládala karty. Takto jsem se živila skoro dva roky a stoprocentně bych se tak uživila i dnes.“
Kde jste se naučila vykládat karty a pracovat s kyvadlem?
„Naučila mě to ve třinácti letech moje teta. A to i přes odpor mámy, která byla proti tomu, abych podle ní takové temné středověké praktiky uměla, zatímco teta jí říkala, že se s balíčkem karet uživím po celé Evropě. A měla pravdu.“
Chodí za vámi ještě dnes lidé, abyste jim vyložila karty?
„To víte, že ano. Ale já karty za peníze nevykládám. Jen občas pro kamarády nebo přátele.“
A přijdou pak za vámi s tím, že jste měla pravdu, že se všechno splnilo?
„Hm... Taky. “
Podívejte se co předpovídají hvězdy samotné Regině:
Prý jste taky byla poradcem?
„Ano, i když to začalo velmi nenápadně. Oslovili mě asi třicetiletí hoši a nabídli, abych prodávala v jejich stánku s občerstvením. Za týden za mnou přišli s nabídkou, že je mě škoda a že mě popostrčí z toho bufáče výš, že udělám kariéru, že se stanu jejich poradcem. Takto jsem se jím stala, aniž jsem zpočátku věděla, co to je. Všechno jsem se učila za pochodu.“
Jaké jste měla pro tuto práci zkušenosti?
„Nezapomeňte, že jsem mnoho let učila a měla hodně zkušeností, jak lidem poradit, co mají udělat, když chtějí pracovat na rozvoji své osobnosti, když chtějí být úspěšní, a ti, kteří chtěli být podnikatelé, chtěli být přece úspěšní... Radila jsem jim, jak se mají oblékat, vypadat, chodit… co napsat, co ne, kdo co má dříve, kdo co později při jednání, zda je lépe u toho stát či sedět, kdo si v restauraci sedne dříve a kdo posléze, jak se nejlépe řekne NE…“
Kdybyste dneska dostala nabídku na roli ve filmu a nebo v televizi, vzala byste ji?
„Loni jsem dostala tři nabídky, ale ani jednu jsem nevzala, protože se bojím své nemoci.“
Co vám nabídli?
„Televizní seriál a dvě docela slušné filmové role. Byly to velké a zajímavé role babiček, i když jeden scénář se mi nelíbil. A toho seriálu jsem se vysloveně bála. Co kdybych dostala deprese, skončila v nemocnici a zrovna měla natáčet? Nechodím už ani dabovat, i když mě pořád zvou. A jeden majitel divadla mne neustále zásobuje hrami a trvale drží projekt, protože chce, abych se vrátila na jeviště.“
A nevrátíte se do divadla třeba jen v jedné hře?
„Já bych si ji už nezapamatovala. To není jen tak. Mozek mám zničený a na paměť nemůžu spoléhat, protože mi ji elektrošoky a nemoci vybily z hlavy. Strašně bych se bála, že tam pak budu někde stát a kdoví kolik lidí uvedu do potíží.“
Jste v kontaktu se svými bývalými kolegy, navštěvují vás?
„Někteří ano.“
Poznávají vás lidé ještě dnes a vyjadřují vám své sympatie?
„Poznávají. A někdy i třeba řeknou, že jsem se jim jako mladá líbila, a chtějí, abych se jim podepsala. Naštěstí jsem ještě nezažila, že by někdo šel kolem mě a plivnul.“
Čerpáno z připravované knihy 'Z očí do očí', kde se ptal Miroslav Graclík
