Světová veřejnost Daniele Steele nezná, masy nevědí, jak vypadá. Neobjevuje se na večírcích, ve společenských rubrikách. Zato si kdekdo vybaví její romantická díla, která berou za srdce miliony žen na světě.

Steele zatím napsala šestasedmdesát románů. Mnohé z nich se dočkaly zfilmování. Steele je zkrátka hvězda, která se stejně jako její hrdinky dala mužům všanc. I ona hrála o lásku vabank. Bohužel se špatně rozdanými kartami. Bez happyendu, s nímž se v takových story počítá.

Daniele Steele má sedm potomků, několik přepychových domů a za sebou spoustu milostných zklamání. Žije sama, izolovaná ve vývěvě fantazie od reálného života. Děti se rozutekly, muži ji opustili. Dva z nich nedobrovolně. Jeden sedí za mřížemi kvůli drogám, druhý byl odsouzen za znásilnění. Partnerům věřila, ale každý ji zradil. Daniele teď o šťastných koncích jen píše. Už v ně vůbec nedoufá.

Zlatá klec rozdvojenosti

Čím větší očekávání, iluze, touha po dokonalosti, tím krutější zklamání, chce se říci na adresu života Daniele Steele. Prodělala několik rozvodů, pravidelně se stávala opouštěnou matkou a zároveň dělala vše pro to, aby děti její citové kolapsy nepocítily.

Během dne se jim naplno věnovala, v noci snila o životě svých hrdinek. Pracovala vražedným tepem a byla mámou na plný úvazek. Samozřejmě chtěla být i milenkou. Potřebovala se nadopovat milostnou láskou, aby o ní mohla psát.

Děti se Steele už dávno nejsou. O jejích vztazích s muži se mlčí. Daniele žije sama. Zavřená v pokoji. Po nečekané smrti syna Nicka se obrátila ještě více do sebe. Pustí si k tělu jen málokoho, mluví jen s nejbližšími. Dobrovolně izolovaná od světa, píše stejně zběsile jako kdysi. Nemusela by, je snově bohatá. A peníze stále přibývají – Steele každým rokem vydá dva další úspěšné romány.

Daniele Steele se lidí děsí. Před realitou jako vždycky utíká do bezpečného světa představ, který je takový, jaký ona chce. Jinak zřejmě z pudu sebezáchovy ani nemůže.

Vychovala jste sedm dětí. Poslání matky jste vrchovatě splnila. A co teď, kdy máte tuhle etapu za sebou?

Byla to fuška. Pořádná práce, ale mě absolutně naplňovala. Jenže děti vyrostly. Jsou pryč, odstěhovaly se. Tak to prostě chodí. Vlastním tři domy a jsem v nich sama. Třeba ten v San Francisku má pětapadesát pokojů. A není nikdo, kdo by se o ně se mnou podělil.

Jak zvládáte popularitu, kterou vám knihy přinesly?

Je to něco děsivého. Kamkoli přijdu, lidé se zajímají jen mé knihy. Jako člověka mě ignorují, nezajímám je. Jakoby bych neexistovala. To mě zraňuje. A potom tu je neustálé pronásledování médii. Dychtění po jakékoli pikantnosti. Ze současnosti nebo minulosti.

Chtěla jste někdy utéct?

Ano. Proto jsem si zvolila dobrovolné vyhnanství. Dobře se cítím akorát mezi svými čtyřmi stěnami. V bezpečí a tichu domova. Nežiji svůj život, ale život postav mých příběhů.

Jistý bulvární novinář chtěl vydat v roce devadesát tři knihu o tom, že váš syn Nick je adoptovaný…

Tenkrát jsem se obrátila na soud. To je právě to prokletí popularity. To snad jako známá osoba nemám právo na soukromí? Ani mé děti? To je přece nehorázné. Tehdy jsem se rozhodla, že už nevydám žádné knihy. A budou se moct publikovat až po mé smrti. Pak mě to přešlo.

Nick nakonec spáchal sebevraždu...

Ještě mu nebylo dvacet. Byl nemocný a my to nevěděli. Trpěl rozdvojenou osobností. Dodnes je to velmi těžké, nesmírně tragické.

S jeho smrtí jste se snažila před dvanácti lety vypořádat románem His Bright Light: The Story Of Nick Traina. Také jste chtěla, aby se o této psychické poruše víc vědělo....

Ano. Odžila jsem si kruté časy. Lidi, kteří mě neznají si myslí, že mám štěstí. Jsem přece slavná a bohatá. Tragédii se ale nevyhne nikdo. Štěstí a zdraví si taky žádný člověk za peníze nekoupí.