Jeho písnička Nina mě podržela nad vodou při složitém rozchodu, další si pouštím v autě pro lepší náladu, proto jsem byla ráda, když jsem se s Tomášem Klusem mohla setkat. Od začátku do konce se choval jako gentleman, pochválil mi parfém a nenechal mě zaplatit, protože jsem žena. A otevřeně mluvil i o tom, jak ho ovlivnila smrt sestry i táty, proč se jeho děti nehádají a neperou nebo jaké to je, být ve vězení.
Známe vás jako zpěváka či herce, ale jste i mistr Evropy v pětiboji, proč právě tento sport?
Já jsem z Třince, tam každý kluk musí hrát hokej. Nebo to musí aspoň zkusit. Já to zkusil a mám z toho dodnes depresi, protože si pamatuju jenom střípky toho, jak jsem pořád bruslil s tou židličkou, a všichni ostatní už jezdili jako kanci okolo mě. A když jsem se pak nenaučil brzdit jinak než o mantinel, tak mi trenéři řekli, že to není můj sport. Ale součástí té přípravky bylo taky plavání. Každou středu jsme chodili do bazénu, tam mi to šlo velmi dobře. Takže jsem pak zůstal u plavání a v deseti letech jsem nastoupil do atletické třídy, dělal jsem atletiku a plavání. A když potom přišel do Třince Ivo Konvička , což byl trenér, který byl bývalý pětibojař, tak si mě vybral do pětibojařského oddílu, který založil. Vychoval ze mě nejdřív skvělého plavce, pak pětibojaře. A sport mi pak suploval hodně i tátu, trenér pro mě znamenal pevnou ruku a disciplínu. Já mám rád řád a disciplínu i v životě.
VIDEO: Tamara a Tomáš Klusovi: Zvláštní úchylky při jízdě auty!
A když ji nemáte?
Tak propadnu bohémství a není to dobré. S disciplínou mi je líp, mám bezpečné mantinely a vím, že tohle už dělat nesmím, protože ráno nevstanu na trénink. A hrozně mi to pomáhá i v životě. A stejně tak mi to pomáhalo tenkrát, že jsem nemyslel na věci, které mi nedělaly třeba úplně dobře. A myslel jsem na to, že chci jet na olympiádu a vyhrávat medaile. Jenže pak jsem si v sedmnácti na koni zlomil ruku v zápěstí, léčba trvala tři měsíce, a mezitím jsem zběhl k umění.
Začal jste skládat písničky a studovat DAMU. Co je víc?
Měl jsem na škole jako profesorku paní Jaroslavu Adamovou, která na mě byla dost přísná. A od začátku, už od přijímaček, aniž by mě znala, mi říkala, že jsem debil. Jako od pohledu. Byl jsem jí hrozně nesympatický taky proto, že věděla, že zpívám a že nebudu úplně odevzdaný divadlu. Ale pak ve třeťáku jsme se smířili, protože mě viděla v absolventské inscenaci Racek, přišla za mnou, koupila mi víno a řekla, že se spletla. A bylo to hezké, protože pak jsme si sedli s tím, že jsme měli velmi podobný smysl pro humor. A já si i díky ní vážím lidí, kteří dělají divadlo. Ono se to někdy nezdá, ale je to fakt brutální zápřah a strašně necitlivé vůči osobnímu životu, protože od deseti do dvou zkoušíte, pak máte nějaké dvě tři hodiny volno a pak jdete na představení. Jste vlastně pořád v divadle. A já, protože jsem už na DAMU začal být trochu slavný s muzikou a začalo mě to živit, jsem si říkal, že ty velké role nemůžou být pro mě. Ty si zaslouží lidé, kteří jsou divadlu odevzdaní. A vlastně jsem je nikdy moc nepřijímal, přijímal jsem většinou jen autorské věci, na kterých jsem se mohl ještě nějak podílet. Takže jsem nehrál tolik, ale hraju rád.
Přijal jste například roli ve filmu Křtiny, který jde teď do kin…
To je vlastně už druhý díl, volné pokračování filmu Přání k narozeninám. Když mi přišla tenkrát nabídka hrát v prvním dílu, byl tak fantasticky obsazený, že jsem ji přijal. A na natáčení byla pořád taková sranda, pořád byl slyšet odněkud nějaký fór. A to jak při točení, tak mimo točení, při jídle, prostě kdekoli, pořád se člověk smál. A byl jsem strašně překvapený, že když jsme byli na projekci v Lucerně, že se ta sranda přelila i na plátno. Takže nevzít druhý díl by byla hloupost. Ačkoli se moje role velmi smrskla, tak mi to nevadilo, protože díky tomu si můžu užívat to, jak skvělí herci u nás jsou. A můžu čerpat a učit se. Jsem zvědavý na výsledek.
Jste tedy víc písničkář…
Ano, písničkářství je moje životní filozofie, pro mě je v životě nejdůležitější autenticita, to je synonymum písničkářství. Snažím se ji kultivovat u sebe a zůstávat autentický v každé situaci. A je to jedna z největších hodnot, kterou vnímám i u druhých lidí. Když je někdo autentický, může to být i autentický kretén. Úplně v pohodě, to vůbec nevadí. Já jsem taky pro hodně lidí autentický kretén. Jsem rovnostářský, ať už je člověk bílý, hnědý, fialový, nebo ať už věří v tohle, nebo pochází z tamodtud, mně je to úplně fuk. Všichni jsme živé bytosti, proto bychom měli k sobě přistupovat s totální vyrovnaností. Ale zároveň nesmíme zapomínat na to, že naším největším darem je naše individualita a naše jedinečnost. Na celém světě nenajdete člověka, který by byl jako vy, měl stejný příběh, pohled na život. To je fantastické, ne? Ohromující, jak výjimečný je každý z nás, na to nesmíme zapomínat. Stejně jako na to, že každá ta výjimečnost jednou pomine a že nic z toho, co milujeme, včetně nás samých, tady není věčně, s tímhle ráno vstávám a večer chodím spát, tohle uvědomění mi pomáhá si vážit každého okamžiku a každé bytosti, kterou potkám.
Chodíte také hrát do věznic, proč a jak to tam na vás působí?
Na moje koncerty začal chodit Blažej Pelán, kaplan z plzeňské věznice na Borech, a po jednom koncertě za mnou přišel, jestli bych nechtěl zahrát ve věznici. Já jsem vyrostl na Michalu Tučném a jedna z audiokazet, které jsem si přehrával neustále dokola, byla Ve Valdickém lapáku. Takže jsem okamžitě řekl, že jasně. A mám radost, že zbytek kapely okamžitě reagoval úplně stejně. A pamatuju si dodnes první kontakt s tou tíhou, kdy procházíte branou a dostanete na svá záda ohromný šutr, který pak nesete ještě hrozně dlouho s sebou. Je to kombinace takové bolesti, zloby, pocitu křivdy a zároveň obrovské vlny nějaké nenávisti. Takový pelmel vnitřní bolesti a vzdoru proti ní, která je zalitá do betonu.
Byl jste s vězni v nějakém bližším kontaktu?
Snažím se s nimi bavit. Já mluvím o svých chybách, oni pak jsou schopní mluvit otevřeně o těch svých. V každé věznici se dozvídáme, že je víc vězňů než věznic, a když pak posloucháte ty příběhy, tak to, co mě na tom nejvíc bolí, je, že 90 % z nich jsou nevymazlené děti, které si celý život říkaly o pozornost průšvihy. Takže jestli chceme mít prázdné věznice, musíme tu pozornost opravdu věnovat dětem. Vždycky říkám, že svět bude šťastný až v momentě, kdy budou šťastné všechny jeho děti. Já bych si hrozně přál, abychom byli schopni jako společnost dát druhou šanci lidem, kteří svou chybu uznají, odpykají si trest a vynaloží snahu a velký kus odvahy směrem k návratu. I ze mě se díky odpuštění (přiznal nevěru, pozn. redakce) mojí ženy stal nový člověk, který je schopný odpouštět a je schopný pomáhat druhým lidem, aniž by na tom potřeboval nějakým způsobem profitovat.
Mluvil jste o tom, že je třeba věnovat pozornost dětem. Jaký jste táta? Jste ten, se kterým je zábava, a vaše žena musí být ta přísná?
Ona říká, že jo. Jsem míň doma, mám z toho špatné svědomí a to mě pak nenechá být za každou cenu přísný. Ale říkáme se ženou, že my máme děti za odměnu a že se s nimi dá vždycky domluvit. Takže na ně ani moc přísní být nemusíme. Ale třeba fyzický pořádek doma udržuju rád.
Baví vás uklízet?
Já to mám hrozně rád, mám to spojené se svojí duchovní praxí. Úklid venku je pro mě úklid uvnitř. Odreaguju se u toho. Nejradši vysávám, mám úchylku na vysavače. A když vidím, že dobře saje, tak jsem šťastný člověk. A to je jediná věc, kterou našim dětem můžeme vytknout, že tohle po mně nezdědily, že jsou to bordeláři. A jestli máme někdy nějaký spor, tak je to většinou kvůli tomu, že přijdete do pokoje a nemůžete najít ten pokoj. Jinak se s nimi snažíme razit takový způsob výchovy, který je postavený primárně na důvěře a na tom, že pro mě je opravdu nejdůležitější to, aby nám děti věřily. To znamená, že jsou součástí našeho života, my s nimi probíráme úplně všechno. Naprosto otevřeně. Není to tak, že teď se probírají věci dospělých, běž pryč.
Musíte někdy řešit, že se mezi sebou hádají nebo perou?
Omlouvám se, ale ne. A to zase beru trochu na sebe, oni vědí, že jsem jako malý přišel o sestru. Hodně často jsem i před nimi říkal, že to je jedna z mých největších životních bolestí, a to z toho důvodu, že to je druh lásky, který nikdy nepoznám. S nikým jiným ji mít nemůžete. Můžete si být hrozně blízko s nějakým kámošem, ale není to ta sourozenecká láska.
Pomohla tedy vaše otevřenost…
Ano, hodně jsme o tom mluvili. A je to hlavně zásluha naší nejstarší dcery Josefíny, která, myslím si, v tom i dost pomohla mojí mamince. Protože Josefína byla „Kelišová“ už odmalička, vždycky se hrozně zajímala o věci okolo sebe, je opravdu orientovaná na mezilidské vztahy. A to je hezké, já vždycky říkám, že vztahy, to je bůh, protože v momentě, kdy vidíte šťastného člověka, tak je to většinou ten, kdo má vyjasněné vztahy. Jak mezi lidmi, tak i svůj vztah k sobě nebo vztah k věcem. A Josefína, když začala mluvit, hned se začala ptát na věci, které jsme třeba my s mámou moc neřešili, protože jsem viděl, že to mámu trápí. Třeba právě „odchod“ ségry. A díky Josefíně máma otevřela tajnou krabici s fotkami mojí ségry. A takhle tu věc začala postupně léčit, až to pro mámu přestalo být tak těžké o tom mluvit.
